Vzpomínky

Milá rodino,
zpráva o odchodu Hanky ke mně došla velkou oklikou a s velkým zpožděním (v kontextu aktuální zprávy o úmrtí Jiřiny Šiklové, neméně charismatické osobnosti). I když se už dlouho věnuji jinému oboru, měl jsem štěstí, že jsem byl uváděn do praktické psychologie v denním intenzivním kontaktu s Hankou a se Zdeňkem Mrázkem. Jejich školení vlastně začalo tak, že mně poslali v pacientské roli do komunity v Lobči na měsíc v roce 1971. A pak jsme byli na Horní Palatě čtvrt století tým, ostrov pozitivní deviace v normalizačním dusnu. Otevřené a kritické debaty po skupinových terapiích, kontakty s nekonformními lidmi z oboru, dokonce i sporadické kontakty s lidmi ze zahraničí – to se skoro nikde jinde nepěstovalo. A Hanka v našem týmu představovala iniciátorku různých inspirativních kontaktů a akcí i tmelící prvek v situacích, kdy se názory různily. Po revoluci už jsme kráčeli po jiných cestách, nicméně jsem osudu vděčen, že jsem její vliv mohl zažívat tak dlouho a z takové blízkosti. Lidí, které ovlivňovala byly spousty a jsem si jist, že si toho i oni dodnes považují. Měla vize, měla nadhled, měla intuici, měla empatii, uměla přijatelně usměrnit a nikdy neztrácela zájem o lidi a optimismus. Takových osobností je málo a jsou hrozně potřeba. Je třeba si je připomínat, i když už nežijí, a zkoušet se jim alespoň v něčem podobat.

Markéto a Honzo,
kdysi (páni, už to bude skoro 40 let!) jsem u vás Na baště trávil dost času. Kdybych měl ale vybrat jeden okamžik, který pro mne bude vaši mámu charakterizovat, pak je to věta (když jsem jednou s díky odmítl svačinu): „A seš si opravdu jistej, že nemáš hlad?“
Zapaluju za ni svíčku…

Vážená pozůstalá rodinu, dovolte mi, abych Vám vyjádřil hlubokou soustrast nad odchodem paní doktorky Hany Junové a zároveň mi dovolte, abych se s ní tímto způsobem rozloučil.
Seznámili jsme se ve středu patnáctého listopadu 1978, v první den po úplňku. Mezi dvěma štacemi – Psychiatrickou léčebnou Horní Beřkovice a Psychiatrickou léčebnou Havlíčkův Brod – jsem si jako mladý psychiatr vložil šestitýdenní psychoterapeuticku stáž na Horní Palatě.
Ten den bylo ráno těsně nad nulou, slunečno a v tomto slunečním svitu mne na Horní Palatě přivítala paní doktorka Junová, mající na starosti stážisty. Druhým stážistou byl Vladimír Borecký.
Na Horní Palatě byl tehdy cítit genius loci. Primář Zdeněk Mrázek pronesl občas pár moudrých slov a jinak, též moudře, přenechával péči o stážisty Haně Junové. Václav Mikota vlídně pozdravil a jinak se velice intenzivně věnoval své psychoanalytické práci, byl pro nás, stážisty, příkladem workaholika. Oldřich Matoušek nás vtahoval do reality skupinového procesu. Veronika Mrázková byla dynamickým elementem, zásobující nás úžasnými příběhy a s velkým zájmem naslouchající příběhům naším.
Ovšem nade všemi kolegy kralovala Hana Junová, jež se nám intenzivně věnovala bez ohledu na téma. Vzpomínám si, že nás jako lodivod provázela následujícími tématy: psychoterapie zaměřená na tělo (nejen psychogymnastika), rodinná terapie, terapeutické faktory v psychoterapii, skupinová dynamika a interakce, v neposlední pak řadě tématika existenciální.
Kralovala a zároveň katalyzovala celý proces, nám dopřávala spoustu prostoru při práci s pacienty, dávala nám zpětnou vazbu a též laskavě, nicméně pevně, dohlížela na zachovávání terapeutických hranic. Toho posledního bylo občas potřeba, vzhledem k místy lehké euforické rozjívenosti stážistů.
Důležitou roli sehrál kolega – stážista Vladimír Borecký, hasič, psycholog, renesanční osobnost, který přinesl obdobu Welt testu se spoustou hraček, jež jsme po dobu stáže používali k interakcím s kolegy. Dobře si pamatuji na hravou interakci mezi Hanou a mnou, kde se projevila jako Velká Matka, ochranitelka rodiny, rodinných hodnot a vůbec všech, jež podporu a ochranu potřebují. Též si pamatuji její smysl pro humor a její smích, jehož byla velká porce, hlavně díky Vladimírovi Boreckému, mystifikátorovi a teoretikovi komiky, jenž velice seriózně dovedl prezentovat originální, vysoce komická témata.
Tenhle tehdejší stážistický tyglík se prostě neuvěřitelně, přímo magicky povedl.
Jsem za něj vděčen Haně Junové, která velice citlivě, jakožto výtečný alchymista, všechny odlišné ingredience dovedně smíchala.
A odstartovala tak moji pozdější psychoterapeutickou kariéru.
Moje stáž na Horní Palatě končila oficiálně v neděli 31 prosince 1978, jak vidno ze zápisu primáře Mrázka. Teplá silvestrovská pražská neděle, dvanáct na nulou, se během večera a noci proměnila v teplotu téměř dvaceti stupňů pod nulou.
S Hanou jsme se poté ještě párkrát setkali, ale naše cesty se brzy rozešly, a rozešlé již zůstaly.
Krásná vzpomínka na ni však zůstává.

Mischa Nerad
Amsterdam

Vážení,

hodně síly k překonání velké životní ztráty. Přijměte naši upřímnou soustrast. Je těžké rozloučení s člověkem, který pomáhal lidem kolem sebe a byl jim v těžkých chvílích oporou.

Za rodinu Komorousových
Hanka, Alena, Tomáš

Písať vzletne o otvorených dverách a srdci dokorán dokážeme mnohí. „Banálny“ koláč k tomu, v motto na Hankinom parte, mi však okamžite vybavil jej živý obraz pred očami. Pomerne nedávno nám priniesla ako supervízorka nášho výcviku skvelú tortu. Symbolizuje lásku mamy, ako ju mnohí z nás v psychoterapeutickej obci vnímali.

Láska k ľuďom bola jej krédom pre medziľudské vzťahy. Spomínam si, ako som tesne po skončení štúdií klinickej psychológie prišiel zo slovenského vidieka na stáž do „veľkej Prahy“. Jej primár MUDr. Z. Mrázek ma vzal do Denného sanatória Horní Palata a predstavil svojmu psychoterapeutickému tímu. Už vtedy mi utkvela v pamäti PhDr. Hanka Junová. Následne som sa tešil z občasných stretnutí s ňou nasledujúcich asi 45 rokov.

Pokiaľ viem, nebola ženou vedy a nepreslávila sa písaním teoretických prác. No šťastní sú tí, čo zažili jej umenie psychoterapie a charizmu – klienti, žiaci a všetci, ktorí ju osobne stretli a cítili čaro jej osobnosti. S tým umením to nepreháňam. K takému zážitku z jej práce prispela aj jej vlastná a originálna metóda psychogymnastika.

Keďže verím, že život tu na zemi nekončí, lúčim sa s pozdravom: Dovidenia Hanka a veľká vďaka!
Karol

Hanku jsem měla velmi ráda. Proplétala se celým mým profesním životem jako kolegyně i jako blízký člověk. Měla v sobě slunce, bude tady chybět.
Milá Markéto, přijmi prosím Ty i celá Tvoje rodina moji soustrast.
Hana Vyhnálková

Milá Markéto,
je mi to moc líto. Přicházíme na řadu…Na Vaši maminku (pro mne kdysi výcvikovou terapeutkou) vzpomínám (a budu vzpomínat) jen v dobrém.
Upřímnou soustrast Vám i Vašim blízkým.
Jan Vymětal

Milá paní doktorko,
Bylo pro mě nesmírnou útěchou setkávat se s Vámi, jakožto s člověkem, který o vztazích nepotřebuje složitě mluvit, protože v nich prostě je. V blízkosti Vašeho neustále hledajícího a tázajícího se ducha jsem se cítila v bezpečí. A jak obohacující jste byla, když jste se vždy přirozeně a s tichým zaujetím tak štědře dělila o sebe!
Postavila jste mě profesně na nohy, umožnila mi zapomenout a především – předala jste mi zkušenost, že pravda má smysl.
Byla jste mi oázou v poušti.

Hanka pro mne není a nikdy nebude vzpomínkou, ale žhavou přítomností svého srdce, nezdolnou energií a empatií až do konce mých dní…

Milá rodino a všichni Hančini blízcí,

přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast. Zpráva o ztrátě vaší maminky mě zasáhla nepřipravenou a musím si ji postupně zpracovat…
Děkuji za tuto vzpomínkovou stránku. Dozvěděla jsem se tím o Hance další zajímavé věci a nacházím si každý večer chvíli na čtení a na přemýšlení.
Poznala jsem Junovy v roce 2006 po nastěhování do nového bytu v Hostivici jako sousedy. Bytový dům měl své první majitele, na muldách vysušeného rybníka (teď se to jmenuje Lidl) bylo rozsáhlé rumiště, ze kterého se ozývali bažanti, a my jsme s radostí zařizovali bydlení a navazovali nové vztahy.
Když jsem před domem poprvé potkala pana Junu, na pozdrav smekl, a brzy jsem začala slýchávat jeho violoncello. Mirek hrával večer, a bylo potřeba vypnout televizi a jiné hovory, abych tóny přes dvě patra lépe slyšela. Mnohokrát jsem sbíhala po schodech, abych nezmeškala nástup do služby, a míjela Hanku s nákupem, než mě jednoho dne nekompromisně vtáhla přes práh a do svého života.
Vzpomínám, s jakým nadšením nás Hanka zvala na oběd, na výborný nákyp, který se připravuje tři hodiny,… jak si chtěla povídat o Ankaře, kde poznala Dubčeka a kde jsme shodou okolností také žili, jaký měla zájem o okolní dění, které může sama ovlivnit. Netrpěla předsudky kvůli věku a člověk si musel dávat pozor, aby si nestěžoval, protože hned byla připravena vaši bolístku „vykrývat vlastním tělem“. Říkala svému muži „kozo!“ a já přemýšlela, jestli je to běžné, nebo určené jen pro dnešek k mému pobavení.
Hanka byla velice skromná. Nevěděla jsem, že byla tolik uznávanou autoritou ve svém oboru, protože se mi uvedla jako „náhradní babička“. Uměla vzbudit zájem dětí, i těch úplně maličkých. Dokázala mé dcerky jednoduchým trikem nalákat přes práh tu na pípací hračku, tu na živého papouška… dostávali jsme od ní krásné knížky.

A čas běžel a z našeho vchodu odešla spousta manželů, aby je nahradili jiní, a narodilo se tolik dětí, že se to na prsty obou mých rukou nevejde. V roce 2011 zemřel pan Juna a Hanka byla statečná.
Byly to pro mě roky na šťastné vlně, roky intenzivního sousedství a díky Hance Junové také místo skutečného zázemí v hostivické náplavě. A nyní, už několik let v jiném domě, můžu plně docenit význam této mimořádné dámy pro můj život.
Hanko, ze srdce děkuji.

Lucka Kristová ze třetího.

Báječná paní se srdíčkem pro druhé.
Děkuji za Váš zájem, neuvěřitelnou pokoru, životní moudrost a pomoc, které jsem cítila během několika našich setkání, kdy jsem si s Vámi měla možnost popovídat.
Připadá mi to tu teď prázdnější, ale to vzájemné zůstává. S úctou a vděčností, Simona Zgaburová

Milá Markéto a Honzo,
úplně mne zpráva o Hance zaskočila, měl jsem ji za stále trvající jistotu osobnostně i odborně. V jejím věku byla stále v obraze a při věci. Mít ji na supervizi v SUR byl svátek. Jako studenta mne zásadně spolu s Mrázkovými formovala na Palatě, pak jsem měl to obrovské štěstí s ní chvíli spolupracovat. Byl to zážitek vidět ji na skupině, při psychogymnastice, při diskusích, osobně. V soukromí vždy vstřícná, osobní a empatická. Dodávala mi vždy laskavý pohled na svět. Vždy ochotná pomoci druhým a s moudrým nadhledem. Byl jsem pokaždé ohromen, co na skupině či supervizi vnímala a co jiní neviděli. Měla vzácný dar jít do osobního detailu u sebe i druhých.
Hanko – budeš mi chybět, je mi to moc líto, ale vím, že jsi svůj život prožila charakterně, vstřícně, moc jsi mi pomohla (i všem okolo). Máš s manželem Mirkem krásné rodinné pokračování. (Je-li škytání ozvěnou vzpomínání druhých, budeš v nebi stále vědět, jak na tebe myslíme a jak jsi pro nás byla pozitivním osobním vzorem).
Přeji ti tam nahoře – radost a klid z naplněného života. Oswald

Hanko,
byla jsi pro mne nejen druhou cvičnou psychoterapeutkou, ale také druhou matkou, která mě hodně naučila a byla se mnou v těžké životní etapě. S úctou a láskou budu na Tebe vzpomínat do konce svých dnů.

Milá Markétko, milí přátelé,

po přečtení nečekané zprávy mě zaplavila upřímná bolest, kterou s Vámi všemi ze srdce sdílím.
Vaše maminka a babička Hanka se mým životem životem vinula v mnoha podobách po desetiletí. Jednak jsem znal ještě i její maminka, Vaši babičku dr. Smržovou, jednak jsem ji poznal jako vlastně spoluzakladatelku SURu, kde svou přítomností změkčovala a doplňovala trio mužských zakladatelů. Od té doby se naše cesty dál mnohokrát setkávaly. V době, kdy se konečně mohla uplatnit na katedře psychologie, i já jsem se tam stal jejím spolupracovníkem a oceňoval jsem, jak tu pomáhala „otevřít okna“ a výrazně přispěla .k její transformaci. Úzce jsme spolupracovali v radě Českomoravské psychologické společnosti, o jejíž očistu a proměnu se podstatně zasloužila. Měl jsem tu čest být jejím nástupcem ve funkci předsedy a mnohému jsem se od ní naučil. Oceňoval jsem, jak aktivně usilovala o napravení křivd a zadostiučinění kolegyním a kolegům, kterým předchozí režim ublížil. Činila tak z hlubokého respektu k důstojnosti každého člověka, ať už to byl kolega či pacient. I poté, co se rozhodla roli předsedkyně ČMPS opustit, neuchýlila se do ústraní, ale velmi iniciativně a aktivně se pustila do rozvíjení otázek psychologické etiky. Po několik let nás reprezentovala v Etické komisi Evropské federace psychologických asociací. Svou aktivitou si zasloužila obdiv a respekt jejích členů, které přivedla do Prahy na konferenci. Zasloužila se velice o zvýšení citlivosti našich psychologů pro etické otázky. Přičinila se o vydání shrnující publikace o etických principech Etika pro evropské psychology, jež se stala základním dílem z této oblasti. Vedle vynikající kompetence jako psychoanalyticky a psychodynamicky orientované psychoterapeutky a klinické supervizorky projevovala svou lidskou velikost v nesčetně drobných činech prosté lidské pozornosti kolegům a přátelům, neúnavně ochotná pomoci a vždy se zasazovala o pravdu a spravedlnost. Bude nám moc chybět jako blízký člověk a vynikající odbornice pro naši psychoterapii konstitutivního a průkopnického charakteru.

Milá Markétko, Vám i členům rodiny tisknu ruku a vyjadřuji svou plnou účast.

Srdečně Váš

Jaroslav Šturma

I am very sad to hear this news about Hana.
Hana was a very important colleagued on the EFPA Standing Committee on Ethics over many years. I always valued her wisdom, her hospitality when we visited for a meeting, and also her infectious good humour. She was a modest person but one who gave a great deal to our work and, in turn, to the EFPA and to the development of ethical practice of psychology in Europe. She was also, thereby, a marvelous and shining example of your Association.
Geoff Lindsay
* * * *

Hanna was a wonderful colleague to know. She had a deep understanding of the ethical challenges for our profession. In the domain of ethics she was the perfect link to integrate east and west to a borderless community of professional psychologists.
I highly value the memory of Hanna.
Haldor Øvreeide
* * * *

Dear All,
What more can I say?
That I remember the perfect organization of the different meetings and symposia we had in Prague. May she rest in peace.
Pierre Nederlandt
* * * *

I found this message and I am very sad about this. I agree with all the aspects that were already said about Hanna. I also always found Hanna a very nice colleague in every way. I remember a lot of good discussions and nice atmospheres during our meetings and the very well organised symposias. I was glad to meet her again and talk with her at the last symposia.
Fredi Lang

Milá Hani,
o velikonocích jsme se s Janou domlouvali, že Ti zavoláme, abychom se podělili o čerstvé zprávy. Ale Ty už jsi šla…. Nevadí, že jsme se nestačili ani rozloučit, všechno důležité jsme si řekli už předtím. A co jsme neuměli vyslovit, to jsme vycítili.
Hani děkujeme, že jsme s Tebou mohli chvilku být a také za všechno, co jsi nás naučila a co jsi nám darovala… Budeme na Tebe myslet, vzpomínat a trošku litovat, že už nám nikdy neupečeš ten báječný, láskou nadýchaný koláč z mirabelek…..Ale kdo ví, třeba se zase setkáme.
Tvoji Jiří a Jana Křemenákovi z Nečtin.

Milá Markéto a všichni Hančini nejbližší!

Velice mne zarmoutila zpráva o úmrtí Vaší maminky, přijměte moji upřímnou soustrast.
Moje vděčnost za setkání s Hankou má hloubku, kterou těžce vyjádřit slovy – vždyť umožnila mému životu nasměrování, které se stalo mojí životní cestou dlouhých 30 roků.
Svoji neutuchající životní energií, zájmem o člověka a schopnosti svým nadšením oslovit otevřela cestu Logoterapii a Existenciální analýze na českou půdu.
Hlouček nadšených studentů psychologie a Hanka s její mladistvostí mezi nimi – to bylo moje první setkání s ní. Setkání, které bylo osudové nejen pro mne, ale i pro stovky dalších, kteří postupně našli v Logoterapii a Existenciální analýze svůj profesní domov.
Každé z pozdějších setkání s Hankou bylo setkání s vřelostí, laskavostí a s rukou, nabídnutou k pomoci.
Nemohli jste najít na Hančino parte výstižnější slova: “ Dveře i srdce dokořán a pro všechny připravený koláč….“
Je pro mne ctí, že Hana Junová je součástí mého života.

Milá Hano,
děkuji za laskavé rozhovory a humor a smích, za knížky a radost dětí a pohádky a všechny veliké i neviděné dobré skutky. Těším se, až…

Milá Hanko,
mám pocit, že se naše cesty v životě mockrát setkaly, občas jsme po některé z nich kráčeli chvíli společně, nebo jsme o sobě navzájem alespoň věděli. Tvou zásluhou jsem si osvojil i některé nové poznatky o svém rodném městě. Už vím, kde si jakýsi Kramář blahé paměti nechal postavit honosnou vilu – poblíž toho, kde jste nějakou dobu žili. Tvojí zásluhou už vím, že je ta Hostivice, nikoli ty H..vice. Když se před časem stěhovala do té Hostivice naše další kamarádka, měl jsem pocit, že vy dvě byste si mohly rozumět. Obě doktorky, obě Hanky, obě fajn pohostinné ženské, jimž se podařilo projít všemi peripetiemi bez charakterových šrámů, oba Hany, obě zhruba vrstevnice, jedna (ona soudkyně) Nová, ta druhý Jů-Nová. Až se příště u Hanky sejdeme, ta volná židle bude pro Tebe.
Mělas zvláštní dar lidi spojovat, ta kresbička na parte je výmluvná, nezáleží na tom, zda ty botky jsou dětí a vnoučat či přátel a kolegů.
Petr a Jana

Tato smutná zpráva o Hance mě hluboce zarmoutila. Byla ona nejen nečekaná a nevitaná, ale také neuvěřitelná. Hanka pro mne byla vždy spojována s vitalitou, vřelostí a také radostí – ze života, s práce a s lidí. Nedokážu si představit, že ona v tomto pozemském životě už prostě není.

Hanku a její rodinu poznal jsem během mého pobytu v Praze v letech 1971 až 1978, když jezdil jsem s Polska na analýzu. Hanka, moje „analytická sestra“, stala se mi velmi blízkou osobou nejen profesionálně. Její obraz, její laskavost, otevřenost, vtip, živost zůstaly mi v paměti, i když jsme se neviděli mnoho let a já jsem se našel na druhém konci světa, v Austrálii. Jsem vděčný osudu za to, že jsem se s ní mohl setkat. Hance jsem vděčný za vše, co mi dala, za její přátelství, za její moudrost, za její štědré srdce.

Hanku jsem naposledy viděl v roce 2008, když jsem po 30 letech navštívil Prahu. Když jsem odcházel, měl jsem pocit, že se s ní a s Mirkem loučím nadobro.

I když Hanky už víc ve skutečnosti neuvidím, jsem si jistý, že bude ona dále žít v mé paměti, jako to bylo po všechny ty roky, i když jsme se neviděli. Věřím také, že bude nadále přítomná stejně v paměti mnoha dalších, kteří ji znali a milovali.

A Ty, Haničko, odpočívej v pokoji …

Milá Markéto,
jsem jen okrajová a náhodná známá – neznámá – Tvé maminky, ráda jsem chodila do Židovského kulturního centra na skvělé pořady, které i ona vedla s paní Klímovou. Také jsem mamince fandila, když byla tak neuvěřitelně aktivní před volbou prezidenta, bohužel to nedopadlo…
No a spolu jsme nějakou dobu chodily k Salvátoru zpívat, ráda jsem Tě tam potkávala, byla jsi pro mě posilou. Proto jsem Ti také chtěla virtuálně potřást rukou a ujistit Tě, že jsem s Tebou a přeju Ti hodně síly! Jistě je pro Tebe také posilou vědomí, do jaké rodiny ses narodila, jaká maminka Tě vychovávala, v tom je veliká síla a také Tvé osobní štěstí, které Ti jistě celoživotně pomáhá.
Upřímně, Marie Susová

Dear Marketa and Jan!

This is an grievous loss for you and your families, as well as for Hana’s friends.
Our friendship began when in 1980 I visited Hana at Horni Palate, where she was working at that time. This meeting influenced my professional development, allowing me to see new perspectives for the profession that I am still occupied with. Friendship with Hana was a support in difficult times, knowing that there is such a person in the world cheered me up. I was lucky to meet Mirek, who was not only a scientist and talented musician, but also a wonderful father, with whom Hana raised you and your beautiful children.
It is strange and difficult to say “was” about her, but nothing can be done… Hana was and remains in my memory and in the memory of my family as a sunny, kind and joyful person. She has lived a dignified life filled with care about people and we will miss her very much…

Cherished memory,
Mikhail Yerish,
St. Petersburg

Milá Hanko, milá rodino, milí všichni, kteří teď zažíváme bolestnou ztrátu.
Když jsem uviděla parte, nejdřív jsem si vzpomněla, jak jsem poprvé přišla na Baštu. Na zvonku bylo napsáno „VÍTEJTE U JUNŮ“ (nikdy předtím ani potom jsem na zvonku nic podobného neviděla).
A tuhle vstřícnost, otevřenost srdce a nasazení jsem měla štěstí zažívat dlouho.
Od Hanky jsem se učila celý život. Nejdřív psychoterapii – její semináře byly jiné – třeba nám položila otázku: „Začne skupina a všichni mlčí, co uděláte?“. Podržela mě coby studentku v době mého vyloučení ze školy z politických důvodů a později ještě mnohokrát. Vzpomínám na náš výlet (a tanec!) do komunity v polském Razstowě, pak společně s Markétou na psychoanalytický kongres do Budapešti. Ale hlavně na stovky „prokecaných“ hodin. A jak rychle ubíhaly, čas plynul v asociacích na všecko možné! Až mi jednou ujel poslední vlak z Hostivic…A nikdy nechyběl koláč, polárkáč nebo nějaká dobrota z kuchyně paní Lavalové. Naše přátelství ale nebránilo tomu, že mě při týmové supervizi moudrým nezahanbujícím způsobem umírnila. Přes moji sestru – východočeskou archivářku, jsme také sdílely osudy vysokomýtských židovských rodin. Obdivovala jsem její postoje a nasazení v hostivické komunitě i ve volbách. A také v odborné obci. Každoročně jsme se potkávaly s Helenou a Vendulkou, mými „profesorkami“ a vždycky to bylo moc fajn. A taky během přestávek na koncertech Collegia 1704, kde vždycky seděla v poslední řadě v přízemí s různými členy své rodiny.
Před třemi týdny jsem jí posílala kreslené psychoanalytické vtipy, volala mi a smála se.
Pláču, ale „dobře“. Mohly bychom ještě povídat léta, ale díky Hance, její vděčnosti životu a odvaze pojmenovávat, s ní můžu ještě „prokecat“ spoustu hodin.
Od Hanky jsem se učila nejen žít, ale i odcházet.
Vzpomínka na Hanku by nebyla úplná (jakkoli se mi vybavují další společné okamžiky), kdybych nezmínila její rodinu. Ta soudržnost a současně otevřenost pro nově příchozí mi přijde obdivuhodná, trochu ji mám tendenci vnímat i jako kus Hančina odkazu. Upřímnou soustrast.

S vděčností Veronika

Přestěhovala jsem se do Hostivic před krátkým časem, v roce 2019. Zakrátko nato mi volal Petr Šmolka, že tady v mé blízkosti bydlí dáma, se kterou si budu určitě rozumět, protože máme hodně společného. Stalo se… Předal mi Haniččino telefonní číslo a mail a jí stejné informace o mně a já jsem hned po našem prvním setkání opravdu měla pocit takové málokdy prožité blízkosti, dojem, že se známe již dlouho, protože máme podobné rodinné vzpomínky, společné známé, společné zážitky, příbuznou profesi a obdobný pohled na život…Zjistila jsem ještě po několika hodinách po mé první návštěvě u ní, že se usmívám. A bylo tomu tak pokaždé, protože Vaše maminka vyzařovala svou osobností, altruismem, empatií a humorem nějaký jas do duše každého, kdo jí byl nablízku. Proto měla a má tolik přátel, tolik lidí, kteří ji mají rádi. Pan doktor Šmolka měl pravdu – setkání s ní bylo velké obohacení, bez ohledu na to, že osobní setkávání měla trvat déle.

Až přejde tenhle covidový čas, plný omezení, poprosím Vás, abyste mi řekli, kde bude maminka pohřbena, abych jí mohla někdy přinést alespoň kytičku a pár kamínků, jako to nosím mým rodičům, na které také myslím celý ten čas jenom s láskou.

Bylo by mi ctí a radostí, kdybychom zůstali alespoň v nějakém kontaktu, abych věděla, jak žijí její děti a vnoučata dál…

Milá Markéto,
těžké je loučení s člověkem s kterým se přátelíme více než půl století. S Hankou nás nejprve spojovaly odborné zájmy, ale profesní vztah se čím dál tím více měnil na osobní, neboť jinak to ani nešlo. Nikdy nebyla jen výsostná psychoterapeutka u níž dominovaly odborné postoje. Vždycky byla autentická, opravdová a zanícená. Hlubokou osobní účastí a angažovaností bylo prodchnuto každé její jednání, ať se týkalo přátelských vztahů, profese nebo otázek celospolečenských. Hanka mně osobně a nám všem bude moc chybět.

Milá Markéto,
lovím z paměti útržky vzpomínek. Tvoje maminka byla mojí nejoblíbenější vyučující na psychologii. Chodili jsme tehdy k ní na přednášky o psychoterapii do Toskánského paláce a na praktický seminář na Palatu. Pamatuju, jak moc mě to bavilo. Ve čtvrťáku jsem ji jako čerstvě těhotná požádala, aby mi vedla diplomku o roli psychoterapeuta ve skupinové psychoterapii. Měla jsem v úmyslu v listopadu porodit a v květnu státnicovat. A ona mi to velmi vlídně rozmluvila. Řekla, ať si v klidu užiju miminka, diplomku píšu pomalu a stánice s obhajobou o rok odložím.
A tak jsem pak za ní jezdila s Esterkou v kočárku konzultovat na Baštu Sv. Tomáše. Byla moc laskavá a podpůrná. Půjčovala mi knihy, konzultovala se mnou i po telefonu.
O víc jak 20 let později mi od Tebe přišla žádost o přátelství na facebook, kterou jsi neposílala. Malá, nesrozumitelná záhada. A pár měsíců na to jsme se sblížily za těch tajemných okolností, když Ester zemřela. Divila ses tehdy a já Ti vyprávěla, jak jsem s Esterkou v kočárku jezdila k mamince konzultovat.
Říkám si, co ty dvě asi teď spolu kují… Víme, že jsou tajemství, kterým nerozumíme, jen nás někdy silně ovanou, aniž bysme se o to mohli nějak přičinit.
Markéto, jen to vím jistě, že láska je silnější než smrt, a že když nám umře někdo milovaný, ten vztah, co jsme spolu měli, žije dál.

Hanku jsem poznal nejprve jako student psychologie. Lišila se od většiny ostatních pedagogů otevřeností a přívětivostí. Jako součást přednášky o psychoterapii nám vyprávěla, jak peče bábovku, to mi utkvělo nejvíce, i když vše co říkala, bylo moudré a stojící za zapamatování. A pak po letech v Rafael institutu, kde byla vždy ochotná, když se něco dělo. Velmi pečlivě se připravovala na akce, často vyjadřovala obavu, aby vše udělala dobře a bylo patrné, jak ji záleží na tom, aby to co dělá, bylo dobře vyvážené, solidní a odpovědné. Bohužel jsem ji nezažil jako supervizorku, což mě mrzí. Hanko, pokud tam někde nahoře pečeš bábovku, schovej mi prosím kousek …

„Maminka Junová“ (jak ji mám i uloženu v telefonu) pro mě je a vždycky bude ztělesněním laskavosti a životní moudrosti. Byl to ten nejlaskavější člověk, kterého jsme kdy poznala, vždy inspirující, upřímná a opravdová, s velikým srdcem na dlani.
Markéto a celá rodino, myslíme na vás a všichni jsme s vámi.

Hana was such a wonderful, kind, generous person. I remember meeting her over a number of years, in London and in Prague. She and Mirek were so helpful in trying to help us find our family properties in Prague from before the war, and then Hana helping us scatter our father’s ashes. She and Mirek were much beloved by my father Tom from their Ankara days. I am so sorry that lockdown prevented me from seeing her again. Condolences to all the family. Vicky

Milá Markéto, je mi to moc líto. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Kvůli coronaviru jsme musely s Vendulkou a Veronikou zrušit náš pravidelný „dýchánek“ a ještě začátkem ledna jsme se s Hankou těšily, že se snad zase brzy budeme moci sejít. Bohužel…
Měla jsem mámu moc ráda a moc jsem si jí vážila. To se nemělo stát. Je to moc smutné.

Milá Hanko, je mi smutno. A chci poděkovat.
*děkuji za ta opakovaná setkání v Ráji – na SURáckých výcvicích
*za ta inspirativní a milá setkání na mnoha SURfováních
*za tvou radost a elán na Plesech psychoterapeutů (a Pavel za tanec s tebou)
*za milá lichotivá slova na adresu mých synů, když ti pomáhali likvidovat knihovnu – tolik zahřála a potěšila
*za skvělý oběd, u jehož přípravy jsme toho tolik „probraly“ a nasmály se – banánové kuřecí kari je recept už navždy spojený s tebou
*za všechno, co jsme se od tebe mohli učit
*děkuju za tvé přátelství

Markéto, myslím na tebe a celou vaši rodinu – upřímnou soustrast

Veřejně jsem nikdy na eufonium nehrál. Kvůli Hance a pro ni jsem začal, když onemocnela. Byla můj první posluchač. Když budu někdy hrát,bude to vždycky tak trochu pro ni.

Hanko, Hanko, i Ty? Vzácná ženo mezi mými učiteli psychoterapie, poslední z nich, ženo jediná a jedinečná, protože přes veškerou úctu jsem se před Tebou nemusel ostýchat a mohl se řadit k okruhu Tvých přátel, i Ty?
Odešla jsi záhy z rána na Bílou sobotu. Pro mne jako pro křesťana je v tom velký symbol. Ale mám-li neuměle použít metaforu starozákonní víry v téhož Hospodina, stačila jsi před svým exodem dopít čtyři sedarové poháry až do dna, až do dna … a díky za to, díky za Tvůj plodný život.
Ať Tvá empatická a přímá duše bezpečně spočine tam, kde „nebeské jest dvorstvo krásné“.
Ale stejně je to smutná zvěst.
Milá Markéto a celá rodino, tisknu ruku vám všem s vděčností za to, čím jste Hance byli. A můžete být hrdí na svou mamku a bábu. Soustrast, ano, taky svíčku jsem zapálil, ne první a jistě ani poslední v éře korony – ale úžasná bytost Hanky se jen poněkud vzdálila.
Srdečně, Kamil Kalina

Milá Hanko,
děkuji za vše, co jsi pro mě udělala a ani jsi o tom nevěděla… Setkání s tebou byla vždy inspirující, obohacující, nesmírně přívětivá a respektující. Jé mi nesmírně líto, že se už nepotkáme, ale vůně frézií, které jsi měla tak ráda, mi tě vždy připomene.

Milá Hano,
dlouho jsi byla pro mě legendou – paní Hana Junová, ta zářná postava české psychoterapie. Poslední snad dvě desítky let, co se známe osobně, jsi pro mě především člověk, lidský a laskavý, ano, se srdcem otevřeným. Naše setkání byla poměrně vzácná, ale každé z nich bylo opravdu vzácným setkáním, které mě vždy obohatilo. To poslední setkání, náš společný tanec při příležitosti tvého čestného členství v ČAP, bylo pro mě velkou ctí a zůstane mi v paměti navždy.

Na jednu Hančinu větu nikdy nezapomenu. Když jsem jí vysekl poklonu, že dobře vypadá, odpověděla: „Člověče, kdybys ale věděl, jakou to dá práci.“ A, myslím, že dodala: „Je to čím dál těžší.“ To byla celá ona: shodit samu sebe vlídně, sebeironicky, přitom ne zle. Jistě, byly v tom trochu i rozpaky z poklony… Ale žádná póza, to spíš upřímnost a přímočarost.
Byl jsem její student, jezdívali jsme na její výuku na Horní Palatu (1982? 1983?) a pak, přesně od listopadových dnů 1989, začal mezi námi vztah, za který jsem jí asi nikdy dostatečně nepoděkoval. Ale možná jsme oba věděli, o co jde; to bylo hlavní. Jsou vztahy, které vás „drží“, jsou to vztahy s lidmi, kteří vám fandí, mají vás rádi, mluví o vás hezky a když druhému někdo křiví vlas, ozvou se a zastanou se vás. Když to tak s někým máte, jde se životem snáz.
Byl to mezi námi takový malý životní příspěvek jeden druhému, žádné zachraňování rozpadajícího se Československa, do kterého se pustila na psychoterapeutické konferenci v Luhačovicích, žádná podpora prezidentského kandidáta, a přece… drobná „investice“, k níž vás nikdo nenutí (ani donutit nemůže), taková obyčejná, svým způsobem „jen tak“ lehká a samozřejmá.
Nedokážu lépe poděkovat a vyprovodit Hanku na cestu tam.

Milá rodino,

Já jsem znala Hanku skoro 60 let byly jsme si blízké jako sestry. Její domov na Letne a potom v Hostivicich byl pro mne druhý domov. Měla talent umožnit lidem aby se u ni cítili doma. Určitě znáte historku , ona ji ráda vykládána jak jsem ji zachránila před nepříjemným osudem když jsem ji nabídla pobyt u mně při jejím pobyte v Londýně v 1964 na psychoterpoutickém kongresu. Tam začalo naše přátelství a teď se budu muset spokojit na hezké vzpomínky spojené s Hankou.
Není to náhoda že se stala předsedkyni Etické Komise , byla nekompromisní v profesionálním chování. Dokonale znala její předměty jak psychoanalýzy tak pohybovou terapie . Byla báječná učitelka přednášela s elánem a vtipně Byla schopná snést modré z nebe pro lidi které měla ráda. Rodina pro ni byla všechno

Nemohu si představit návštěvu v Česku bez Hanky. Bude mi strašně scházet
Strašně lituji že jsem se s ni nemohla rozloučit a že ji nebudu moci doprovodi na její poslední cestě.

Prosím přijmete moji upřímnou soustrast

Lydia

Milá Markéto a celá rodino,
děkuji za možnost rozloučit se a vzpomínat alespoň touto formou, ačkoliv těžko hledám vhodná slova. Jsem vděčná, že jsem Hanu mohla poznat. Obdivovala jsem ji nejen jako psychoterapeutku, ale především jako vzor ženskosti, bytost nesmírně mateřskou, štědrou, pečující, vlídnou, empatickou a tvořivou. Dokázala se na vše dívat z té lepší stránky. Vzpomínám, že kdysi na psychoterapeutické konferenci jeden nejmenovaný kolega pro zábavu předváděl práci s tarotovými kartami. Na kartě, znázorňující pád z věže, Hana viděla žonglující veselé klauny… Naposledy jsme se setkaly při supervizi našeho výcvikového týmu a je mi líto, že už jsem poté další příležitost k setkání nenašla. Doufám, že teď má Hana v nebi dobrou společnost a s Vodňanským si notují třeba králíky a Mirek je k tomu doprovází na čelo.

Milá Hanko, budu parafrázovat Wericha a jeho reakci na to, jestli J.B.Show měl dlouhý nebo krátký život. Horníček tehdy (předscény OD) opáčil, že dlouhý život ( 94 let). A Werich to komentoval slovy: „J.B.Show tady mohl být ještě dalších 120 let a pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celým globusu žije mnoho 30letých, kteří tady už 485 let být nemusí.“ Ty jsi jak ten Show – pořád bys měla co říct. Vzpomínám si na naše hovory o našich dcerách, jak nás neustále vychovávají a jak s nimi vyjít opravdu není lehké. Nebo jak jsi mne neustále podporovala, když se mnou život točil. Takto Tě mám a stále budu mít v paměti, jen další prostor pro naše povídání na jiná témata ( a že jich neustále bylo dost) nám už nebyl dopřán. Je mi to líto. „Zemřít znamená připojit se k většině“ – tak jako jsi tady byla mezi těmi všemi, co Tě i nyní mají rádi, věřím, že v té většině nalezneš i ty, kteří Tě měli tady rádi, odešli sice dřív, ale nyní jsi opět mezi svými.
Blanka Čepická

Milá Hanko, mám na Tebe více vzpomínek, ale napíšu jednu pocházející z dob mého dětství, utkvěla mi nějakým záhadným způsobem velmi jasně v paměti.
Když se narodila má sestra Markéta, bylo mi devět let a doma nás už bylo tedy sedm dětí. Pravděpodobně se už náš táta coby violista amatér dal s Mirousem (Tvým mužem) a dalšími členy kvarteta HOPAKAJU dohromady, psal se rok 1965. Jednu neděli brzy poté, co maminka dorazila s miminkem z porodnice, oznámili rodiče, že jsme v neděli pozváni k Junům na oběd. Šli jsme k nim na Baštu sv. Jiří, což bylo kousek pěšky, vezli kočárek s Markétkou a byli vřele přivítáni. Byla prostřena krásná tabule a pamatuji si ten pocit slavnostnosti. Během jídla jsme se chodili koukat z okna na kočárek se spícím miminem, to byl úkol nás starších sourozenců. Z této návštěvy se mi uchoval jasný pocit vřelosti a přátelství. Ale až po mnoha letech mi došlo i to, jaká oběť a velkorysé gesto to bylo ze strany hostitelky, pozvat si devítičlennou rodinu k svátečnímu obědu. Tak Ti nyní děkuji, Hanko, a věřím, že máš nyní bohatě prostřený stůl na věčnosti.
Martina Hošková, roz. Kaplanová

Mila Hanicko,byla jsi pro nas vsechny slunicko,opora,nezdolna optimistka a cela rodina Humpliku te milovala.Budes tu vsem tak chybet……

Drazi,zastavilo se mi na chvilku srdce.Hani byla mou velkou oporou ve chvilich meho velkeho hoře po tragickem umrti me drahe dcery.Jeji optimismus a nezny humor mi bude chybet.Jsem s vami.Jiřina Rattayova

Milá Markétko,
zpráva o odchodu tvé maminky mne velmi zaskočila a zasáhla. Zároveň vím, jak mnohonásobně těžší ztráta to musí být pro tebe a tvé nejbližší. Hanka bude trvale přítomna v mých vzpomínkách jako důležitá osoba, která ovlivňovala mnohé moje (a nejen moje) osobní i profesní postoje a jsem ji za to velmi vděčná.
Myslím na tebe i všechny blízké.
Vendula Junková

Milá Markéto a celá Vaše velká rodino,

nějak mi nedochází, že už nebudu mít kam chodit pro sůl a vajíčka až mi dojdou. Nezeptám se, co si Hanka myslí třeba o tom novým vlakovým nádraží. Zbyněk už nebude Hance povolovat kompoty. Neuvidím spouštět se košík z vedlejšího balkónu. Nepřijede už asi ani Lídynka. A je toho mnohem víc…..

Je nám to moc a moc líto. Ale furt tomu nevěřím. Vždyť jsem jí ještě před pár týdny natírala záda Voltarenem.

Přijměte upřímnou soustrast.

Regi, Zbyněk a holky