Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Upřímnou soustrast, moc tak noblesních lidí jsem nepotkal, dodávala mi vždy svým zájmem jistotu, že jdeme dobrým směrem. Oba, i v době velké nejistoty a pochybností.
Milá rodino,
zpráva o odchodu Hanky ke mně došla velkou oklikou a s velkým zpožděním (v kontextu aktuální zprávy o úmrtí Jiřiny Šiklové, neméně charismatické osobnosti). I když se už dlouho věnuji jinému oboru, měl jsem štěstí, že jsem byl uváděn do praktické psychologie v denním intenzivním kontaktu s Hankou a se Zdeňkem Mrázkem. Jejich školení vlastně začalo tak, že mně poslali v pacientské roli do komunity v Lobči na měsíc v roce 1971. A pak jsme byli na Horní Palatě čtvrt století tým, ostrov pozitivní deviace v normalizačním dusnu. Otevřené a kritické debaty po skupinových terapiích, kontakty s nekonformními lidmi z oboru, dokonce i sporadické kontakty s lidmi ze zahraničí – to se skoro nikde jinde nepěstovalo. A Hanka v našem týmu představovala iniciátorku různých inspirativních kontaktů a akcí i tmelící prvek v situacích, kdy se názory různily. Po revoluci už jsme kráčeli po jiných cestách, nicméně jsem osudu vděčen, že jsem její vliv mohl zažívat tak dlouho a z takové blízkosti. Lidí, které ovlivňovala byly spousty a jsem si jist, že si toho i oni dodnes považují. Měla vize, měla nadhled, měla intuici, měla empatii, uměla přijatelně usměrnit a nikdy neztrácela zájem o lidi a optimismus. Takových osobností je málo a jsou hrozně potřeba. Je třeba si je připomínat, i když už nežijí, a zkoušet se jim alespoň v něčem podobat.
Milá Hanko,
potkal jsem vás jen několikrát, poprvé na Horní Palatě, ještě jako student. Od počátku na mně působila vaše jemnost a ušlechtilost, také nepředpojatost, kdykoliv jste diskutovala. Pokaždé, když jsem vás potkal, zasáhlo mě to znovu.
Je mi líto, že vás už nepotkám a neuvidím ten vlídný úsměv. Budu si jej však navždy pamatovat.
Píšu za sebe i za výbor ČPtS. Váš odchod nás zasáhl všechny.
Ján Praško
Markéto a Honzo,
kdysi (páni, už to bude skoro 40 let!) jsem u vás Na baště trávil dost času. Kdybych měl ale vybrat jeden okamžik, který pro mne bude vaši mámu charakterizovat, pak je to věta (když jsem jednou s díky odmítl svačinu): „A seš si opravdu jistej, že nemáš hlad?“
Zapaluju za ni svíčku…
Milá Hanko,
chybí mi Tvoje blízkost. Tvá obdivuhodná lidská i profesní moudrost tu ale zůstává i pro další generace. Upřímnou soustrast rodině, kterou jsi tolik milovala.
Vážená pozůstalá rodinu, dovolte mi, abych Vám vyjádřil hlubokou soustrast nad odchodem paní doktorky Hany Junové a zároveň mi dovolte, abych se s ní tímto způsobem rozloučil.
Seznámili jsme se ve středu patnáctého listopadu 1978, v první den po úplňku. Mezi dvěma štacemi – Psychiatrickou léčebnou Horní Beřkovice a Psychiatrickou léčebnou Havlíčkův Brod – jsem si jako mladý psychiatr vložil šestitýdenní psychoterapeuticku stáž na Horní Palatě.
Ten den bylo ráno těsně nad nulou, slunečno a v tomto slunečním svitu mne na Horní Palatě přivítala paní doktorka Junová, mající na starosti stážisty. Druhým stážistou byl Vladimír Borecký.
Na Horní Palatě byl tehdy cítit genius loci. Primář Zdeněk Mrázek pronesl občas pár moudrých slov a jinak, též moudře, přenechával péči o stážisty Haně Junové. Václav Mikota vlídně pozdravil a jinak se velice intenzivně věnoval své psychoanalytické práci, byl pro nás, stážisty, příkladem workaholika. Oldřich Matoušek nás vtahoval do reality skupinového procesu. Veronika Mrázková byla dynamickým elementem, zásobující nás úžasnými příběhy a s velkým zájmem naslouchající příběhům naším.
Ovšem nade všemi kolegy kralovala Hana Junová, jež se nám intenzivně věnovala bez ohledu na téma. Vzpomínám si, že nás jako lodivod provázela následujícími tématy: psychoterapie zaměřená na tělo (nejen psychogymnastika), rodinná terapie, terapeutické faktory v psychoterapii, skupinová dynamika a interakce, v neposlední pak řadě tématika existenciální.
Kralovala a zároveň katalyzovala celý proces, nám dopřávala spoustu prostoru při práci s pacienty, dávala nám zpětnou vazbu a též laskavě, nicméně pevně, dohlížela na zachovávání terapeutických hranic. Toho posledního bylo občas potřeba, vzhledem k místy lehké euforické rozjívenosti stážistů.
Důležitou roli sehrál kolega – stážista Vladimír Borecký, hasič, psycholog, renesanční osobnost, který přinesl obdobu Welt testu se spoustou hraček, jež jsme po dobu stáže používali k interakcím s kolegy. Dobře si pamatuji na hravou interakci mezi Hanou a mnou, kde se projevila jako Velká Matka, ochranitelka rodiny, rodinných hodnot a vůbec všech, jež podporu a ochranu potřebují. Též si pamatuji její smysl pro humor a její smích, jehož byla velká porce, hlavně díky Vladimírovi Boreckému, mystifikátorovi a teoretikovi komiky, jenž velice seriózně dovedl prezentovat originální, vysoce komická témata.
Tenhle tehdejší stážistický tyglík se prostě neuvěřitelně, přímo magicky povedl.
Jsem za něj vděčen Haně Junové, která velice citlivě, jakožto výtečný alchymista, všechny odlišné ingredience dovedně smíchala.
A odstartovala tak moji pozdější psychoterapeutickou kariéru.
Moje stáž na Horní Palatě končila oficiálně v neděli 31 prosince 1978, jak vidno ze zápisu primáře Mrázka. Teplá silvestrovská pražská neděle, dvanáct na nulou, se během večera a noci proměnila v teplotu téměř dvaceti stupňů pod nulou.
S Hanou jsme se poté ještě párkrát setkali, ale naše cesty se brzy rozešly, a rozešlé již zůstaly.
Krásná vzpomínka na ni však zůstává.
Mischa Nerad
Amsterdam
Smutná zpráva o odchodu paní Hany Junové mne velmi zarmoutila a současně rozezněla všechny vzpomínky.
Hlavně v průběhu studií byla pro mne paní Hanka největším vzorem a radostným příkladem toho, jak se dá „dělat“ psychologie.
Vzpomínám na její erudici, moudrost, lidskost, šarm a smysl pro humor.
Jsem vděčna osudu, že jsem ji mohla poznat a učit se z její práce.
Milá Markéto a celá rodino, přijmi, prosím, moji nejhlubší soustrast.
Hodně síly a smíření Tobě a celé rodině.
Vážení,
hodně síly k překonání velké životní ztráty. Přijměte naši upřímnou soustrast. Je těžké rozloučení s člověkem, který pomáhal lidem kolem sebe a byl jim v těžkých chvílích oporou.
Za rodinu Komorousových
Hanka, Alena, Tomáš
I have received with deep sorrow the information on passing away of Dr Hana Junova. I’d like to express my condolences to the family and friends. Dr Junova was a great, solid, intelligent, creative and warm mental health professional who during her long career helped many people and friends, like myself, for which I remain deeply grateful. Vetchnaya pamjat!
Písať vzletne o otvorených dverách a srdci dokorán dokážeme mnohí. „Banálny“ koláč k tomu, v motto na Hankinom parte, mi však okamžite vybavil jej živý obraz pred očami. Pomerne nedávno nám priniesla ako supervízorka nášho výcviku skvelú tortu. Symbolizuje lásku mamy, ako ju mnohí z nás v psychoterapeutickej obci vnímali.
Láska k ľuďom bola jej krédom pre medziľudské vzťahy. Spomínam si, ako som tesne po skončení štúdií klinickej psychológie prišiel zo slovenského vidieka na stáž do „veľkej Prahy“. Jej primár MUDr. Z. Mrázek ma vzal do Denného sanatória Horní Palata a predstavil svojmu psychoterapeutickému tímu. Už vtedy mi utkvela v pamäti PhDr. Hanka Junová. Následne som sa tešil z občasných stretnutí s ňou nasledujúcich asi 45 rokov.
Pokiaľ viem, nebola ženou vedy a nepreslávila sa písaním teoretických prác. No šťastní sú tí, čo zažili jej umenie psychoterapie a charizmu – klienti, žiaci a všetci, ktorí ju osobne stretli a cítili čaro jej osobnosti. S tým umením to nepreháňam. K takému zážitku z jej práce prispela aj jej vlastná a originálna metóda psychogymnastika.
Keďže verím, že život tu na zemi nekončí, lúčim sa s pozdravom: Dovidenia Hanka a veľká vďaka!
Karol
S Hankou jsem se seznámila, když jsem byla poprvé u Trojanů se svým malým bratrem Amritem v roce 1967. Přivedla mě tam Vaškova spolužačka ze sociologie Helena Vinterová. Junovi přišli na návštěvu k Trojanům a já jim byla představena. Poté, co jsem si Vaška Trojana vzala, jsme se často vídali i u nich a na zahradě. Hanka i Mirek byli milí a srdeční a patřili mezi naše dobré přátele. Nejvíc nám Hanka pomohla po smrti naší nejmladší dcery Kateřiny, po které tu zůstala malá Sofie. Po smrti Kačky se o ni měl starat její otec David a jeho nová partnerka, které se narodilo ještě za života Kačky malé dítě. Situace byla náročná pro všechny strany a Hanka to s námi dlouze probírala. Nakonec nám dobře poradila: s novou maminkou Sofie jsme se sblížili a máme s novou rodinou krásný kontakt, takže to Sofie zvládla, i když to bylo zpočátku těžké. Hanka pro nás měla vždy otevřenou náruč a čas to všechno probrat, aby to bylo k všeobecné spokojenosti. Byli jsme za ní s Vaškem několikrát a vždy jsme odcházeli posilněni jejími radami. Hanko, máme tě ve svém srdci s tvým úsměvem ve tváři!
Hanku jsem měla velmi ráda. Proplétala se celým mým profesním životem jako kolegyně i jako blízký člověk. Měla v sobě slunce, bude tady chybět.
Milá Markéto, přijmi prosím Ty i celá Tvoje rodina moji soustrast.
Hana Vyhnálková
From the EFPA Team and on behalf of the European psychologists community.
To the family and friends of Hana Junova!
Please accept our sincerest sympathy during this difficult time. We will always remember Hana as a much appreciated member of our former SC and later Board of Ethics and at the head office it has been a pleasure to work with her at the ECP in Prague in 2007 and the several symposia she was involved with. We will miss her.
Sabine Steyaert, EFPA Director
Milá Markéto,
je mi to moc líto. Přicházíme na řadu…Na Vaši maminku (pro mne kdysi výcvikovou terapeutkou) vzpomínám (a budu vzpomínat) jen v dobrém.
Upřímnou soustrast Vám i Vašim blízkým.
Jan Vymětal
Dear Hanka, it’s so huge and painful to realise that i will not see you anymore. Your optimism for life, your wit and your passion for psychotherapy, they all stand out. And they made you, as we say: „larger than life“.
I feel your passing marks the ending of our 30 year history, starting short after the purple revolution, when you could reach out to the old foes in the west and we started our working relationship. In the years after, you were the supporting grandmother behind the psychotherapy training group that we run for three years. Those years not only were great professional experiences, but even more the building blocks for friendships that have lasted forever. I want to thank you for all that you made possible.
Politically interested as I was, I recall our conversations, including Mirek, about your involvement in the Dubcek year and your process of decisionmaking about returning from Turkey to Prague, in order to live your life with family and friends.
I wish your family and friends a long life!
Servaas
Sydney
Milá paní doktorko,
Bylo pro mě nesmírnou útěchou setkávat se s Vámi, jakožto s člověkem, který o vztazích nepotřebuje složitě mluvit, protože v nich prostě je. V blízkosti Vašeho neustále hledajícího a tázajícího se ducha jsem se cítila v bezpečí. A jak obohacující jste byla, když jste se vždy přirozeně a s tichým zaujetím tak štědře dělila o sebe!
Postavila jste mě profesně na nohy, umožnila mi zapomenout a především – předala jste mi zkušenost, že pravda má smysl.
Byla jste mi oázou v poušti.
Milá Marketko,
přijmi, prosím, mou soustrast nad úmrtím vaší maminky. Znala jsem ji od dob svých studií na FFUK, téměř 50 let. Nejvíce jsme se sblížily přes pí. Edith Morgan z Londýna. Hanka byla výjimečná žena a, jak již napsali ostatní přede mnou, obohatila naše životy. Ty jsi byla hodná dcera a Hanka o Tvé i bráchově rodině vždy krásně mluvila. Fotogalerie z Hančina života je moc pěkná, díky za ni. Přeji vám všem hodně zdraví a všechno dobré.
Jana Pekárková-Komersová
Hanka pro mne není a nikdy nebude vzpomínkou, ale žhavou přítomností svého srdce, nezdolnou energií a empatií až do konce mých dní…
Milá Hano, už je to několik dnů, kdy sleduješ tento svět z nebeských výšin, kam určitě patříš.
My jsme Tě velice vděčni, že jsi ráda spolupracovala s plzeňskými psychology. Byla to krásná setkání. Vždy pro nás budeš vzorem obětavého člověka a psychologa.
Západočeská asociace. Šestáková, Holeček a další
Milá rodino a všichni Hančini blízcí,
přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast. Zpráva o ztrátě vaší maminky mě zasáhla nepřipravenou a musím si ji postupně zpracovat…
Děkuji za tuto vzpomínkovou stránku. Dozvěděla jsem se tím o Hance další zajímavé věci a nacházím si každý večer chvíli na čtení a na přemýšlení.
Poznala jsem Junovy v roce 2006 po nastěhování do nového bytu v Hostivici jako sousedy. Bytový dům měl své první majitele, na muldách vysušeného rybníka (teď se to jmenuje Lidl) bylo rozsáhlé rumiště, ze kterého se ozývali bažanti, a my jsme s radostí zařizovali bydlení a navazovali nové vztahy.
Když jsem před domem poprvé potkala pana Junu, na pozdrav smekl, a brzy jsem začala slýchávat jeho violoncello. Mirek hrával večer, a bylo potřeba vypnout televizi a jiné hovory, abych tóny přes dvě patra lépe slyšela. Mnohokrát jsem sbíhala po schodech, abych nezmeškala nástup do služby, a míjela Hanku s nákupem, než mě jednoho dne nekompromisně vtáhla přes práh a do svého života.
Vzpomínám, s jakým nadšením nás Hanka zvala na oběd, na výborný nákyp, který se připravuje tři hodiny,… jak si chtěla povídat o Ankaře, kde poznala Dubčeka a kde jsme shodou okolností také žili, jaký měla zájem o okolní dění, které může sama ovlivnit. Netrpěla předsudky kvůli věku a člověk si musel dávat pozor, aby si nestěžoval, protože hned byla připravena vaši bolístku „vykrývat vlastním tělem“. Říkala svému muži „kozo!“ a já přemýšlela, jestli je to běžné, nebo určené jen pro dnešek k mému pobavení.
Hanka byla velice skromná. Nevěděla jsem, že byla tolik uznávanou autoritou ve svém oboru, protože se mi uvedla jako „náhradní babička“. Uměla vzbudit zájem dětí, i těch úplně maličkých. Dokázala mé dcerky jednoduchým trikem nalákat přes práh tu na pípací hračku, tu na živého papouška… dostávali jsme od ní krásné knížky.
A čas běžel a z našeho vchodu odešla spousta manželů, aby je nahradili jiní, a narodilo se tolik dětí, že se to na prsty obou mých rukou nevejde. V roce 2011 zemřel pan Juna a Hanka byla statečná.
Byly to pro mě roky na šťastné vlně, roky intenzivního sousedství a díky Hance Junové také místo skutečného zázemí v hostivické náplavě. A nyní, už několik let v jiném domě, můžu plně docenit význam této mimořádné dámy pro můj život.
Hanko, ze srdce děkuji.
Lucka Kristová ze třetího.
Je mi velkou ctí, že jsem před několika lety poznala vaši maminku, babičku Hanu Junovou. Paní psycholožku, skvělou ženu, můj velký vzor. Když mi bude úzko a nebudu vědět kudy kam, vzpomenu si na ni a půjde to.
Zůstala báječná velká rodina a jí přeji, aby všechny její členy optimistický, energický duch vaší maminky a babičky držel při sobě.
Klára Čápová
Báječná paní se srdíčkem pro druhé.
Děkuji za Váš zájem, neuvěřitelnou pokoru, životní moudrost a pomoc, které jsem cítila během několika našich setkání, kdy jsem si s Vámi měla možnost popovídat.
Připadá mi to tu teď prázdnější, ale to vzájemné zůstává. S úctou a vděčností, Simona Zgaburová
Vážený pane inženýre,
přijměte Vy i Vaši blízcí moji soustrast k úmrtí Vaší maminky. Měla jsem ji moc ráda, byla vždycky moc milá a šířila kolem sebe pohodu. Vzpomínám si i na Vašeho tatínka, byl úžasný, pohodový. Měla jsem je oba moc ráda.
Myslím na vás všechny, je to smutné. Krechlerová
Milá Markéto a Honzo,
úplně mne zpráva o Hance zaskočila, měl jsem ji za stále trvající jistotu osobnostně i odborně. V jejím věku byla stále v obraze a při věci. Mít ji na supervizi v SUR byl svátek. Jako studenta mne zásadně spolu s Mrázkovými formovala na Palatě, pak jsem měl to obrovské štěstí s ní chvíli spolupracovat. Byl to zážitek vidět ji na skupině, při psychogymnastice, při diskusích, osobně. V soukromí vždy vstřícná, osobní a empatická. Dodávala mi vždy laskavý pohled na svět. Vždy ochotná pomoci druhým a s moudrým nadhledem. Byl jsem pokaždé ohromen, co na skupině či supervizi vnímala a co jiní neviděli. Měla vzácný dar jít do osobního detailu u sebe i druhých.
Hanko – budeš mi chybět, je mi to moc líto, ale vím, že jsi svůj život prožila charakterně, vstřícně, moc jsi mi pomohla (i všem okolo). Máš s manželem Mirkem krásné rodinné pokračování. (Je-li škytání ozvěnou vzpomínání druhých, budeš v nebi stále vědět, jak na tebe myslíme a jak jsi pro nás byla pozitivním osobním vzorem).
Přeji ti tam nahoře – radost a klid z naplněného života. Oswald
Vážená a milá paní profesorko!
Měla jsem tu čest být Vaší studentkou, a také jsem pod Vaším vedením psala diplomovou práci. Vzpomínám na cvičení z Psychogymnastiky na Horní Palatě i na svou letní návštěvu u Vás na chalupě. Přijela jste odněkud v plavkách a s lískou meruněk..ach!..abychom pak mohly nerušeně pracovat. Připadalo mi to neskutečné, tak přirozené a přívětivé. Vzpomínám na Váš laskavý a vlídný přístup, hřejivý a bystrý pohled, otevřené srdce. Zůtáváte v tom mém, děkuji! Jste jednou z těch, které mě zásadně ovlivnili v mé budoucí psychoterapeutické práci.
Přeji upřímnou soustrast celé Vaší rodině a kytičku Vám symbolicky (i prakticky) nechám na hlavní budově na Palachově náměstí.
S úctou
Martina Tichá (Peláková)
Hanko,
byla jsi pro mne nejen druhou cvičnou psychoterapeutkou, ale také druhou matkou, která mě hodně naučila a byla se mnou v těžké životní etapě. S úctou a láskou budu na Tebe vzpomínat do konce svých dnů.
Upřímnou soustrast celé rodině.
Na vaši maminku budeme v dobrém vzpomínat.
Měla velké srdce.
Milá Markétko, milí přátelé,
po přečtení nečekané zprávy mě zaplavila upřímná bolest, kterou s Vámi všemi ze srdce sdílím.
Vaše maminka a babička Hanka se mým životem životem vinula v mnoha podobách po desetiletí. Jednak jsem znal ještě i její maminka, Vaši babičku dr. Smržovou, jednak jsem ji poznal jako vlastně spoluzakladatelku SURu, kde svou přítomností změkčovala a doplňovala trio mužských zakladatelů. Od té doby se naše cesty dál mnohokrát setkávaly. V době, kdy se konečně mohla uplatnit na katedře psychologie, i já jsem se tam stal jejím spolupracovníkem a oceňoval jsem, jak tu pomáhala „otevřít okna“ a výrazně přispěla .k její transformaci. Úzce jsme spolupracovali v radě Českomoravské psychologické společnosti, o jejíž očistu a proměnu se podstatně zasloužila. Měl jsem tu čest být jejím nástupcem ve funkci předsedy a mnohému jsem se od ní naučil. Oceňoval jsem, jak aktivně usilovala o napravení křivd a zadostiučinění kolegyním a kolegům, kterým předchozí režim ublížil. Činila tak z hlubokého respektu k důstojnosti každého člověka, ať už to byl kolega či pacient. I poté, co se rozhodla roli předsedkyně ČMPS opustit, neuchýlila se do ústraní, ale velmi iniciativně a aktivně se pustila do rozvíjení otázek psychologické etiky. Po několik let nás reprezentovala v Etické komisi Evropské federace psychologických asociací. Svou aktivitou si zasloužila obdiv a respekt jejích členů, které přivedla do Prahy na konferenci. Zasloužila se velice o zvýšení citlivosti našich psychologů pro etické otázky. Přičinila se o vydání shrnující publikace o etických principech Etika pro evropské psychology, jež se stala základním dílem z této oblasti. Vedle vynikající kompetence jako psychoanalyticky a psychodynamicky orientované psychoterapeutky a klinické supervizorky projevovala svou lidskou velikost v nesčetně drobných činech prosté lidské pozornosti kolegům a přátelům, neúnavně ochotná pomoci a vždy se zasazovala o pravdu a spravedlnost. Bude nám moc chybět jako blízký člověk a vynikající odbornice pro naši psychoterapii konstitutivního a průkopnického charakteru.
Milá Markétko, Vám i členům rodiny tisknu ruku a vyjadřuji svou plnou účast.
Srdečně Váš
Jaroslav Šturma
Milí Haně blízcí,
vděčně vzpomínám na ta desetiletí, co jsem se mohl s Hanou setkávat, sdílet, a často se s ní na některých akcích podílet. Jsem rád, že tu s námi byla a mohla tu žít svým prospěšným počínáním i svými pevnými a laskavými vztahy bohatě naplněný život! Karel Balcar
I am very sad to hear this news about Hana.
Hana was a very important colleagued on the EFPA Standing Committee on Ethics over many years. I always valued her wisdom, her hospitality when we visited for a meeting, and also her infectious good humour. She was a modest person but one who gave a great deal to our work and, in turn, to the EFPA and to the development of ethical practice of psychology in Europe. She was also, thereby, a marvelous and shining example of your Association.
Geoff Lindsay
* * * *
Hanna was a wonderful colleague to know. She had a deep understanding of the ethical challenges for our profession. In the domain of ethics she was the perfect link to integrate east and west to a borderless community of professional psychologists.
I highly value the memory of Hanna.
Haldor Øvreeide
* * * *
Dear All,
What more can I say?
That I remember the perfect organization of the different meetings and symposia we had in Prague. May she rest in peace.
Pierre Nederlandt
* * * *
I found this message and I am very sad about this. I agree with all the aspects that were already said about Hanna. I also always found Hanna a very nice colleague in every way. I remember a lot of good discussions and nice atmospheres during our meetings and the very well organised symposias. I was glad to meet her again and talk with her at the last symposia.
Fredi Lang
Hana Junová byla vlídnou učitelkou a moc ráda na ni vzpomínám z doby studia, kdy nás učila psychogymnastiku. I všechna další setkání byla vždy nesmírně obohacující.
Milá Hani,
o velikonocích jsme se s Janou domlouvali, že Ti zavoláme, abychom se podělili o čerstvé zprávy. Ale Ty už jsi šla…. Nevadí, že jsme se nestačili ani rozloučit, všechno důležité jsme si řekli už předtím. A co jsme neuměli vyslovit, to jsme vycítili.
Hani děkujeme, že jsme s Tebou mohli chvilku být a také za všechno, co jsi nás naučila a co jsi nám darovala… Budeme na Tebe myslet, vzpomínat a trošku litovat, že už nám nikdy neupečeš ten báječný, láskou nadýchaný koláč z mirabelek…..Ale kdo ví, třeba se zase setkáme.
Tvoji Jiří a Jana Křemenákovi z Nečtin.
To bylo jednou, už je to více let, Hanka se přestěhovala ze svého nádherného rodinného bytu
na Hradčanech do nového na okraji Prahy. Proměna domova? Taková zásadní věc? Bála jsem se…
Hanka nás potom, skupinu přátel, provázela po svém novém bydlení, mezi jiným nás
přivedla i k balkonu. Tam na obrubě mezi květináči se vyjímaly jakési rozcuchané větvičky… a z
nich znělo pípání. A bylo to hnízdo! Připadalo mi to neuvěřitelné: na dosah ruky, v takové blízkosti
člověka… jak to, že se ti ptáci nebáli svěřit své nejdražší děti lidskému obydlí? Jak to?
No, asi to poznali. Nějak ti živí tvorové museli poznat, kde bydlí jiný živý, kdo vyzařuje
bezpečí a umí nakrmit ….
A nic jiného mne dodnes nenapadá.
Potkávala jsem Hanku ve svém životě opakovaně. Studovaly jsme ve stejném ročníku, byť
různé obory, a jen co povyrostly naše děti a dozrála situace občanská, sešly jsem se v Etické komisi
Psychoterapeutické společnosti ČLSJEP, v té první svobodně zvolené. Hanku jsme pak vybrali do
čela a u Hanky jsme se pravidelně pár let scházeli, ještě na těch Hradčanech, a naše rokování vonělo
vynikajícím pečivem, kterým nás krmila (viz výše). Etiku jako motivaci či jako obecné vodítko pro
lidské jednání, to v těch devadesátých letech společnost obecně teprve objevovala. Myslím, že
Hančina důslednost a cílevědomost do značné míry přispěla k tomu, že to téma etické jsme nechtěli
opustit ani po skončení mandátu. Všecka léta následující až posud jsme se pravidelně scházeli a
pokračovali v přátelském rokování o praxi etiky: teď už jen jakožto PoEtici.
Loni touto dobou Hanku a mne oslovila karmelitánská Fortna. Navrhli, abychom v době
nastupující pandemie po několik týdnů psaly a nahrávaly fejetony, texty pro lidi, pro podporu
naděje. „Zrovna my dvě,“ smála se Hanka, „že jste si vybrali zrovna nás dvě Židovky?“ A
spolupráce vznikla výborná. Naši katoličtí bratři si ty naše texty pouštějí letos na jaře znovu…
A tak jsem to teď vyslovila, to, co bylo pro Hanku jakož i pro mne po léta nevyslovitelné a
co nás bezpochyby utvářelo: sdílely jsme za války, pro naše maminky, podobný osud, totiž osud
rasové diskriminace. Takováto rodinná historie může člověka přivést k potřebě historické prevence:
aby už nikdy…
Abychom dokázali různice mezi lidskými skupinami řešit v míru. Aby se lidé vyvarovali
toho, co psychoterapie později definuje jako transgenerační přenos traumatu. Aby si dokázali zvolit
tu dobrou možnost: post traumatický růst.
Co tedy činit, aby člověk rozuměl svým pohnutkám a uměl zvládat své chování v míru, k
dobrému? Mimo jiné: dobře si zvolit a zvládnout svoje hlavní činění, svoji profesi.
Hanka si zvolila psychologii, později se stala jednou z našich nejvíce respektovaných
terapeutek a pro její supervize si chodili i jiní přední kolegové. Působila také v organizacích
neziskových, a to na definování a tvorbě podmínek pro mír mezi lidskými skupinami, aby mohli
spolupracovat a spolu se těšit lidé různých skupin, různého původu, různého názoru…
Hančina dcera a moje dcera se sešly – aniž co kdo domluvil – v salvátorském sboru. Zpívají s
bratry evangelíky, tam, kde kázával Sváťa Karásek. Jak k tomu ty naše dcery přišly?
Je to jako s těmi ptáky na Hančině balkoně. Na jednom konci se člověk o něco snaží a na
jiném konci se něco podaří. Jakoby někdo něco dobře zařídil za nás.
Hanka dostala v životě požehnání: skrze profesi i skrze rodinu.
Ať je Ti i nadále přáno, na dalších pokoleních.
Sbohem, Hanko.
Milá Markéto a všichni Hančini nejbližší!
Velice mne zarmoutila zpráva o úmrtí Vaší maminky, přijměte moji upřímnou soustrast.
Moje vděčnost za setkání s Hankou má hloubku, kterou těžce vyjádřit slovy – vždyť umožnila mému životu nasměrování, které se stalo mojí životní cestou dlouhých 30 roků.
Svoji neutuchající životní energií, zájmem o člověka a schopnosti svým nadšením oslovit otevřela cestu Logoterapii a Existenciální analýze na českou půdu.
Hlouček nadšených studentů psychologie a Hanka s její mladistvostí mezi nimi – to bylo moje první setkání s ní. Setkání, které bylo osudové nejen pro mne, ale i pro stovky dalších, kteří postupně našli v Logoterapii a Existenciální analýze svůj profesní domov.
Každé z pozdějších setkání s Hankou bylo setkání s vřelostí, laskavostí a s rukou, nabídnutou k pomoci.
Nemohli jste najít na Hančino parte výstižnější slova: “ Dveře i srdce dokořán a pro všechny připravený koláč….“
Je pro mne ctí, že Hana Junová je součástí mého života.
Opírám se na Josefa Čapka PSÁNO DO MRAKŮ, 1936 – 1939, str. 302, 303, 219.
„Moudrost není ve větách a definicích; spíše ve vztazích.“ Hanka byla moudrá.
„Skutečně veliké osobnosti se ve všem projevují přirozeně.“ Hanka byla velikou osobnosti.
„Dobro, které by mělo být, nemůže být jen předmětem touhy, nýbrž mělo by rovnou být předmětem díla a činu.“ Hanka takto žila.
Jsem Hance vděčná za její přátelství.
Upřímnou soustrast rodině nad velkou ztrátou,
Edith Hoskovcová
Milá Hano,
děkuji za laskavé rozhovory a humor a smích, za knížky a radost dětí a pohádky a všechny veliké i neviděné dobré skutky. Těším se, až…
Vážená rodino,
přijměte upřímnou soustrast ve vašem hlubokém zármutku.
Za profesní společnost Asociace klinických psychologů ČR
Hana Jahnová
Milá Hanko,
mám pocit, že se naše cesty v životě mockrát setkaly, občas jsme po některé z nich kráčeli chvíli společně, nebo jsme o sobě navzájem alespoň věděli. Tvou zásluhou jsem si osvojil i některé nové poznatky o svém rodném městě. Už vím, kde si jakýsi Kramář blahé paměti nechal postavit honosnou vilu – poblíž toho, kde jste nějakou dobu žili. Tvojí zásluhou už vím, že je ta Hostivice, nikoli ty H..vice. Když se před časem stěhovala do té Hostivice naše další kamarádka, měl jsem pocit, že vy dvě byste si mohly rozumět. Obě doktorky, obě Hanky, obě fajn pohostinné ženské, jimž se podařilo projít všemi peripetiemi bez charakterových šrámů, oba Hany, obě zhruba vrstevnice, jedna (ona soudkyně) Nová, ta druhý Jů-Nová. Až se příště u Hanky sejdeme, ta volná židle bude pro Tebe.
Mělas zvláštní dar lidi spojovat, ta kresbička na parte je výmluvná, nezáleží na tom, zda ty botky jsou dětí a vnoučat či přátel a kolegů.
Petr a Jana
Měl jsem z paní Junové takový dojem, že byla velice přátelská – prakticky ke komukoli. A z vlastní zkušenosti vím, že dovedla velice pružně reagovat na změněné okolnosti – jednou jsem k ní byl pozván na oběd, ona na setkání zapomněla, ale byla schopna během několika minut vše zorganizovat tak, abych to nepoznal – přiznala se k tomu až při jiném setkání. Věřím, že nyní se s velkým zájmem rozhlíží po svém novém domově, a doufám, že jí je dobře.
Tato smutná zpráva o Hance mě hluboce zarmoutila. Byla ona nejen nečekaná a nevitaná, ale také neuvěřitelná. Hanka pro mne byla vždy spojována s vitalitou, vřelostí a také radostí – ze života, s práce a s lidí. Nedokážu si představit, že ona v tomto pozemském životě už prostě není.
Hanku a její rodinu poznal jsem během mého pobytu v Praze v letech 1971 až 1978, když jezdil jsem s Polska na analýzu. Hanka, moje „analytická sestra“, stala se mi velmi blízkou osobou nejen profesionálně. Její obraz, její laskavost, otevřenost, vtip, živost zůstaly mi v paměti, i když jsme se neviděli mnoho let a já jsem se našel na druhém konci světa, v Austrálii. Jsem vděčný osudu za to, že jsem se s ní mohl setkat. Hance jsem vděčný za vše, co mi dala, za její přátelství, za její moudrost, za její štědré srdce.
Hanku jsem naposledy viděl v roce 2008, když jsem po 30 letech navštívil Prahu. Když jsem odcházel, měl jsem pocit, že se s ní a s Mirkem loučím nadobro.
I když Hanky už víc ve skutečnosti neuvidím, jsem si jistý, že bude ona dále žít v mé paměti, jako to bylo po všechny ty roky, i když jsme se neviděli. Věřím také, že bude nadále přítomná stejně v paměti mnoha dalších, kteří ji znali a milovali.
A Ty, Haničko, odpočívej v pokoji …
Dear Marketa and all the beloved persons of Hana’s life,
we are of course very much touched by the loss of Hana – and at the same time very much enriched by her life and the way how she ended her life. I had a chance to speak with her on the phone about 1 month ago – so impressive how she lived and understood life and that life has its natural end. This is her testimonial to us, as I understand, that she even in this situation wanted to make us happy and to go on loving life also when it ends. She lived her uniqueness and greatness until the very last hours – I can only love her for ever.
A big hug to all of you
Alfried Längle, Vienna, with Silvia and family
Milá Markéto,
jsem jen okrajová a náhodná známá – neznámá – Tvé maminky, ráda jsem chodila do Židovského kulturního centra na skvělé pořady, které i ona vedla s paní Klímovou. Také jsem mamince fandila, když byla tak neuvěřitelně aktivní před volbou prezidenta, bohužel to nedopadlo…
No a spolu jsme nějakou dobu chodily k Salvátoru zpívat, ráda jsem Tě tam potkávala, byla jsi pro mě posilou. Proto jsem Ti také chtěla virtuálně potřást rukou a ujistit Tě, že jsem s Tebou a přeju Ti hodně síly! Jistě je pro Tebe také posilou vědomí, do jaké rodiny ses narodila, jaká maminka Tě vychovávala, v tom je veliká síla a také Tvé osobní štěstí, které Ti jistě celoživotně pomáhá.
Upřímně, Marie Susová
Milá Markéto s rodinou,
upřímnou soustrast. S vaší mámou a babičkou jsem se potkal na škole, při pohovoru do psychoterapeutického výcviku a díky ní pracuji na místě, kterému jsem zůstal věrný dodnes. Tam jsem se také s Hankou alespoň jednou do roka potkal. Vždy měla neuvěřitelný přehled o aktuálním dění, neutuchající zájem o obor, užasnou hloubku, laskavost a živost.
Děkuji za ta setkání.
Dear Marketa and Jan!
This is an grievous loss for you and your families, as well as for Hana’s friends.
Our friendship began when in 1980 I visited Hana at Horni Palate, where she was working at that time. This meeting influenced my professional development, allowing me to see new perspectives for the profession that I am still occupied with. Friendship with Hana was a support in difficult times, knowing that there is such a person in the world cheered me up. I was lucky to meet Mirek, who was not only a scientist and talented musician, but also a wonderful father, with whom Hana raised you and your beautiful children.
It is strange and difficult to say “was” about her, but nothing can be done… Hana was and remains in my memory and in the memory of my family as a sunny, kind and joyful person. She has lived a dignified life filled with care about people and we will miss her very much…
Cherished memory,
Mikhail Yerish,
St. Petersburg
Paní Jůnová se mě chytla během jedné ze svých mnohých dobrovolnických aktivit a už nepustila. ? Několikrát týdně mě informovala o tom, co pro naši věc již udělala a co by mohla udělat dále, aby se společné dílo podařilo. Její aktivita a energie byla i v 80 letech s přehledem největší ze všech 4 tisíc dobrovolníků.
Později jsme se již mohli pobavit v klidu u koláče a čaje a já jsem zjistil, že naplno žije i celý svůj život, bez ohledu na to, jak jí byly doba a okolnosti nakloněny. Při našich setkáních jsme s nadšením nám oběma vlastním diskutovali nejrůznější trable života našeho, ostatních i celé společnosti a přicházeli s návrhy a nápady, jak je vyřešit. Ona k tomu hned obvolala nejvhodnější kontakty a sondovala, zda se v té věci dá něco udělat. V osobních tématech pak přišla s citlivým postřehem nebo cennou životní zkušeností. Jak jsem ji poznal, tak velmi myslela na své děti a vnoučata a neustále jim držela palce. Každý jejich úspěch hlásila a dělal jí upřímnou radost. Stejně tak podporovala a fandila i mně a všem svým dobrým přátelům.
Děkuji Vám Hanko za všechnu vaší energii a za těch pár příjemných a plodných setkání. Vzal jsem si z nich velmi mnoho, budu z toho čerpat a s vaší srdečností to předám dál.
Milá Hanko, milá rodino, milí všichni, kteří teď zažíváme bolestnou ztrátu.
Když jsem uviděla parte, nejdřív jsem si vzpomněla, jak jsem poprvé přišla na Baštu. Na zvonku bylo napsáno „VÍTEJTE U JUNŮ“ (nikdy předtím ani potom jsem na zvonku nic podobného neviděla).
A tuhle vstřícnost, otevřenost srdce a nasazení jsem měla štěstí zažívat dlouho.
Od Hanky jsem se učila celý život. Nejdřív psychoterapii – její semináře byly jiné – třeba nám položila otázku: „Začne skupina a všichni mlčí, co uděláte?“. Podržela mě coby studentku v době mého vyloučení ze školy z politických důvodů a později ještě mnohokrát. Vzpomínám na náš výlet (a tanec!) do komunity v polském Razstowě, pak společně s Markétou na psychoanalytický kongres do Budapešti. Ale hlavně na stovky „prokecaných“ hodin. A jak rychle ubíhaly, čas plynul v asociacích na všecko možné! Až mi jednou ujel poslední vlak z Hostivic…A nikdy nechyběl koláč, polárkáč nebo nějaká dobrota z kuchyně paní Lavalové. Naše přátelství ale nebránilo tomu, že mě při týmové supervizi moudrým nezahanbujícím způsobem umírnila. Přes moji sestru – východočeskou archivářku, jsme také sdílely osudy vysokomýtských židovských rodin. Obdivovala jsem její postoje a nasazení v hostivické komunitě i ve volbách. A také v odborné obci. Každoročně jsme se potkávaly s Helenou a Vendulkou, mými „profesorkami“ a vždycky to bylo moc fajn. A taky během přestávek na koncertech Collegia 1704, kde vždycky seděla v poslední řadě v přízemí s různými členy své rodiny.
Před třemi týdny jsem jí posílala kreslené psychoanalytické vtipy, volala mi a smála se.
Pláču, ale „dobře“. Mohly bychom ještě povídat léta, ale díky Hance, její vděčnosti životu a odvaze pojmenovávat, s ní můžu ještě „prokecat“ spoustu hodin.
Od Hanky jsem se učila nejen žít, ale i odcházet.
Vzpomínka na Hanku by nebyla úplná (jakkoli se mi vybavují další společné okamžiky), kdybych nezmínila její rodinu. Ta soudržnost a současně otevřenost pro nově příchozí mi přijde obdivuhodná, trochu ji mám tendenci vnímat i jako kus Hančina odkazu. Upřímnou soustrast.
S vděčností Veronika
Haničko,
vzpomínáš, jak jsme kdysi s Janem zazvonili nečekaně u vašich dveří, vyšla Markétka a asi letěla pro tebe, aby ses podívala, co to je za zvláštní stvoření.
Měli jsme oba na sobě jeden velikanánský svetr a na něm bylo napsáno Unisex. Humor. Věděli jsme , že to u Junů zabere.
Jak jsi byla vždycky připravená se začít smát. Tolik radosti a moudrosti okolo tebe bylo.
Jan a jeho nenapodobitelná bytost byl jeden z našich společných pojítek.
Byla jsi mým vzorem, když jsem jako přírodovědná antropologická badatelka připlula do neznámých úžasných vod psychoterapie. Tenkrát na Palatě jsme s tebou absolvovali psychogymnastiku,. To byl objev! Tělo a mysl. Pohyb. Hudba. Inspiroval mě k tomu abych věděla, kde jsem doma. Kudy můžu pak odborně směřovat.
Mohla bych jmenovat a navlíkat celý náhrdelník našeho vzájemného proplétání. Vždycky radost, podpora, legrace, moudrost, nadhled, lehkost.
Nedávno jsme spolu přebíraly čestné členství v naší odborné společnosti .Žertovaly jsme, že už je to jasný, být čestný člen, že dobře víme , co to znamená…!
Odcházíš a máš tam jistě nachytáno vřelé uvítání. Tvůj muž, Jaroslav Skála, Jaromír Rubeš, Eda Urban, Petr Boš, Virginie Satirová, ..ale i Jan, Petr Skoumal a nekonečně dalších.
Děkuju za všechno moje milá a ať je ti tam lehce a mírumilovně.
Přestěhovala jsem se do Hostivic před krátkým časem, v roce 2019. Zakrátko nato mi volal Petr Šmolka, že tady v mé blízkosti bydlí dáma, se kterou si budu určitě rozumět, protože máme hodně společného. Stalo se… Předal mi Haniččino telefonní číslo a mail a jí stejné informace o mně a já jsem hned po našem prvním setkání opravdu měla pocit takové málokdy prožité blízkosti, dojem, že se známe již dlouho, protože máme podobné rodinné vzpomínky, společné známé, společné zážitky, příbuznou profesi a obdobný pohled na život…Zjistila jsem ještě po několika hodinách po mé první návštěvě u ní, že se usmívám. A bylo tomu tak pokaždé, protože Vaše maminka vyzařovala svou osobností, altruismem, empatií a humorem nějaký jas do duše každého, kdo jí byl nablízku. Proto měla a má tolik přátel, tolik lidí, kteří ji mají rádi. Pan doktor Šmolka měl pravdu – setkání s ní bylo velké obohacení, bez ohledu na to, že osobní setkávání měla trvat déle.
Až přejde tenhle covidový čas, plný omezení, poprosím Vás, abyste mi řekli, kde bude maminka pohřbena, abych jí mohla někdy přinést alespoň kytičku a pár kamínků, jako to nosím mým rodičům, na které také myslím celý ten čas jenom s láskou.
Bylo by mi ctí a radostí, kdybychom zůstali alespoň v nějakém kontaktu, abych věděla, jak žijí její děti a vnoučata dál…
Milá Markéto,
tyto řádky píšeme tak trochu s ostychem – na rozdíl od dlouholetých přátel Vaší maminky jsme se s ní poznali až během prezidentské kampaně, tedy zhruba před čtyřmi lety. Mezi řadou lidí známých i neznámých, kteří nám tehdy pomáhali sbírat podpisy a získávat hlasy, byla paní doktorka Junová od samého začátku zcela nepřehlédnutelná. Vstoupila do našeho života velmi rázně a my jsme jen zírali a marně přemýšleli, kde vlastně bere ten neustálý optimismus a energii. Zmínila sice, že jí účast v kampani pomáhá dostat se z těžké osobní krize po odchodu milovaného manžela, ale byla to právě ona, kdo uvnitř celého našeho týmu neustále šířila dobrou náladu a vlídnou atmosféru.
Nikdy nezapomeneme na její neodolatelný úsměv, který nezmizel ani po ošklivém zakopnutí a pádu v pasáži na Karlově náměstí. Koleno mohutně krvácelo, ale ona tvrdošíjně odmítala přivolanou sanitku a chtěla se mermomocí zúčastnit setkání dobrovolníků, na které se tak těšila. Nakonec na ošetření odjela – jak jinak než s úsměvem na rtech.
Nezapomeneme ani na příjemná posezení u paní Hany doma v Hostivicích, během nichž jsme měli možnost poznat blíže nejen Vás, ale i další členy rodiny. Na tu poslední návštěvu koncem loňského prosince jsme na její přání přijeli s oběma našimi vnuky. Kluci se nenudili ani na procházce kolem zamrzlých hostivických rybníků (byla jste jim i nám skvělou průvodkyní), ale ani později u paní Hany doma. Vaše maminka na ně evidentně udělala velký dojem: sotva jsme totiž navečer vyrazili zpět do Prahy, vyhrkl ten sedmiletý, že „paní Junová je moc sympatická paní“, což jeho starší bratr obratem potvrdil. To se u nich v případě takových „dospěláckých akcí“ stává zcela výjimečně a o paní Haně to také hodně vypovídá.
Mohli bychom v této vzpomínce pokračovat, ale slova mohou jen těžko vystihnout její úžasnou osobnost. Oba jsme moc vděčni osudu, že jsme měli možnost se s ní setkat, a že nás považovala za své přátele.
Upřímnou soustrast Vám i celé široké rodině, myslíme na Vás.
Eva a Jiří Drahošovi
Milá Markéto,
těžké je loučení s člověkem s kterým se přátelíme více než půl století. S Hankou nás nejprve spojovaly odborné zájmy, ale profesní vztah se čím dál tím více měnil na osobní, neboť jinak to ani nešlo. Nikdy nebyla jen výsostná psychoterapeutka u níž dominovaly odborné postoje. Vždycky byla autentická, opravdová a zanícená. Hlubokou osobní účastí a angažovaností bylo prodchnuto každé její jednání, ať se týkalo přátelských vztahů, profese nebo otázek celospolečenských. Hanka mně osobně a nám všem bude moc chybět.
Milá Hanko, měl jsem vás rád.
Upřímnou soustrast pozůstalým.
Milá Markéto,
lovím z paměti útržky vzpomínek. Tvoje maminka byla mojí nejoblíbenější vyučující na psychologii. Chodili jsme tehdy k ní na přednášky o psychoterapii do Toskánského paláce a na praktický seminář na Palatu. Pamatuju, jak moc mě to bavilo. Ve čtvrťáku jsem ji jako čerstvě těhotná požádala, aby mi vedla diplomku o roli psychoterapeuta ve skupinové psychoterapii. Měla jsem v úmyslu v listopadu porodit a v květnu státnicovat. A ona mi to velmi vlídně rozmluvila. Řekla, ať si v klidu užiju miminka, diplomku píšu pomalu a stánice s obhajobou o rok odložím.
A tak jsem pak za ní jezdila s Esterkou v kočárku konzultovat na Baštu Sv. Tomáše. Byla moc laskavá a podpůrná. Půjčovala mi knihy, konzultovala se mnou i po telefonu.
O víc jak 20 let později mi od Tebe přišla žádost o přátelství na facebook, kterou jsi neposílala. Malá, nesrozumitelná záhada. A pár měsíců na to jsme se sblížily za těch tajemných okolností, když Ester zemřela. Divila ses tehdy a já Ti vyprávěla, jak jsem s Esterkou v kočárku jezdila k mamince konzultovat.
Říkám si, co ty dvě asi teď spolu kují… Víme, že jsou tajemství, kterým nerozumíme, jen nás někdy silně ovanou, aniž bysme se o to mohli nějak přičinit.
Markéto, jen to vím jistě, že láska je silnější než smrt, a že když nám umře někdo milovaný, ten vztah, co jsme spolu měli, žije dál.
Milá rodino!
Sedím tady v slzách, zasažena smutnou zprávou o odchodu Hany Junové na věčnost, a přitom plna vděku za všechny krásné chvíle, které nám spolu bylo dáno prožít. Seznámily jsme se před čtyřiceti lety v Bechyni, kam přijela na letní kurs za svým mužem MIrkem, cellistou a mým „spolužákem“ ze třídy Evžena Rattaye. A protože nebylo jinde místo, dali ji na pokoj ke mně, za což nikdy nepřestanu děkovat, neboť mi to přineslo nádherné přátelství. Vždycky jsme se smíchem vzpomínaly na to, jak jsme tehdy propovídaly celou noc a já od té chvíle vždycky jen žasla nad jejím vtipem, moudrostí, sečtělostí, odbornou erudicí, skromností, vášnivým zaujetím pro život kolem ní i pochopením pro každého v jeho těžkých chvílích. Zažila jich sama dost, i proto uměla tak skvěle naslouchat a pomoci radou i objetím beze slov. Modlím se za její duši i za celou rodinu a ze srdce děkuji za to, že jsem se mohla v jejím životě čas od času mihnout a těšit se z její vzácné a vždy inspirují blízkosti….
Hanku jsem poznal nejprve jako student psychologie. Lišila se od většiny ostatních pedagogů otevřeností a přívětivostí. Jako součást přednášky o psychoterapii nám vyprávěla, jak peče bábovku, to mi utkvělo nejvíce, i když vše co říkala, bylo moudré a stojící za zapamatování. A pak po letech v Rafael institutu, kde byla vždy ochotná, když se něco dělo. Velmi pečlivě se připravovala na akce, často vyjadřovala obavu, aby vše udělala dobře a bylo patrné, jak ji záleží na tom, aby to co dělá, bylo dobře vyvážené, solidní a odpovědné. Bohužel jsem ji nezažil jako supervizorku, což mě mrzí. Hanko, pokud tam někde nahoře pečeš bábovku, schovej mi prosím kousek …
Milá Hanko, tak dlouho jsem se chystal zajet za Tebou se svými problémy – až už je pozdě. Ke všem chválám na Tvou osobnost se připojuji v celém rozměru. Přidám ale ještě jednu „maličkost“, u které jsi byla, i když jsis ji asi už nepamatovala. Ale v dějinách psychoterapie zůstane jako praktická pomůcka.
Můj houslový spolužák, pozdější člen FOK, Jaroslav Hubatka, trpěl zničující trémou. Hledal různé způsoby jak se ji zbavit i jako orchestrální hráč. Kvůli tomu se zapsal na fildu a zpromoval pod Tvým laskavým dohledem. Ve svých 60 letech skutečně obdržel titul PhD, nebo co (to není důležité), ale hlavně objevil – sice na sobě, ale určitě jsi mu pomáhala dát tomuto výzkumu štábní kulturu – jak se trémy zbavit. Zjistil, že pokud si před vchodem na podium způsobí nějakou dost výraznou bolest, psycha se na ni tak soustředí, že tréma vymizí. Řešil to tak, že se kousl do vnitřní strany úst. Což je bolest opravdu dost intenzivní. Aby tento poznatek byl potvrzen z nezávislých zdrojů, uvedl jako příklad z praxe srdečné (bolestivé) nakopnutí kolegou do kostrče v okamžiku, kdy herecký kandrdas vychází poprvé na scénu. Nevím, jak dalece jste tento poznatek probírali detailně, ale protože vznikl pod Tvým vedením, jsem Ti i za něj vděčen jménem všech kolegů, kteří na tom jsou podobně jako Jarda. O trémě také pojednávala jeho diplomová práce.
Kéž Tě za všechno co jsi pro lidstvo vykonala, odmění Pán všech věků a uvede Tě k těm, kteří už Tě předešli. Kéž se tam setkáš i s Jardou Hubatkou a může Ti ještě poděkovat za tento objev.
Srdečně
Ivan Štraus s rodinou
„Maminka Junová“ (jak ji mám i uloženu v telefonu) pro mě je a vždycky bude ztělesněním laskavosti a životní moudrosti. Byl to ten nejlaskavější člověk, kterého jsme kdy poznala, vždy inspirující, upřímná a opravdová, s velikým srdcem na dlani.
Markéto a celá rodino, myslíme na vás a všichni jsme s vámi.
Milí Markéto a Honzo,
když jsme si s vaší mámou asi před třemi týdny telefonovali, byla moc ráda, že mohla krátce před tím s Markétou otevřít všechna možná témata jejího života a její nemoci včetně domluvy, komu posílat parte… Bylo v tom smíření a pokora, přestože ona by tato velká slova nepoužila. A bylo to děsně smutné.
Víte, že byla mojí první a důležitou učitelkou v psychoterapii a postupně i velmi blízkým člověkem.
Budu se vypořádávat s tím, že už neuslyším ono „kamaráde“ s její typickou dikcí.
Upřímnou soustrast.
Karel Koblic
Hana was such a wonderful, kind, generous person. I remember meeting her over a number of years, in London and in Prague. She and Mirek were so helpful in trying to help us find our family properties in Prague from before the war, and then Hana helping us scatter our father’s ashes. She and Mirek were much beloved by my father Tom from their Ankara days. I am so sorry that lockdown prevented me from seeing her again. Condolences to all the family. Vicky
Milá Hanko, jsem vděčná, že jsme se setkaly na tomto světě a v tomto čase. Díky Darja
Milá Markéto, je mi to moc líto. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Kvůli coronaviru jsme musely s Vendulkou a Veronikou zrušit náš pravidelný „dýchánek“ a ještě začátkem ledna jsme se s Hankou těšily, že se snad zase brzy budeme moci sejít. Bohužel…
Měla jsem mámu moc ráda a moc jsem si jí vážila. To se nemělo stát. Je to moc smutné.
Cas ubieha a nevrati,co vzal. Len laska,ucta a spomienky v srdciach zostavaju. Prijmite nasu uprimnu sustrast!
Milá Hanko, je mi smutno. A chci poděkovat.
*děkuji za ta opakovaná setkání v Ráji – na SURáckých výcvicích
*za ta inspirativní a milá setkání na mnoha SURfováních
*za tvou radost a elán na Plesech psychoterapeutů (a Pavel za tanec s tebou)
*za milá lichotivá slova na adresu mých synů, když ti pomáhali likvidovat knihovnu – tolik zahřála a potěšila
*za skvělý oběd, u jehož přípravy jsme toho tolik „probraly“ a nasmály se – banánové kuřecí kari je recept už navždy spojený s tebou
*za všechno, co jsme se od tebe mohli učit
*děkuju za tvé přátelství
Markéto, myslím na tebe a celou vaši rodinu – upřímnou soustrast
Milá Hanko, moc to bolí… tolik jsme toho prožili, byla jsi pevnou součástí mého života… Vzpomínám na první naše setkání v roce 2002, kdy jsme se snažili pozvednout společenské dění v Hostivici, a po čtyři roky se setkávali – tehdy ještě i s Mirkem – na schůzkách kulturní komise města. Rychle jsme si k sobě našli cestu a zjistili, že naše vnímání světa a života je hodně podobné. Začalo moc hezké přátelství, které trvalo bezmála 20 let… Během něho jsem poznal tvé milující a široké srdce, otevřenou mysl, hlubokou moudrost a životní optimismus. A úžasný pozitivní přístup k životu, kterým jsi překonávala četné životní zkoušky, a v posledních letech i různé zdravotní trable. Moc si vážím toho, že jsem mohl být v tvé blízkosti a čerpat z tvého přátelství a tvé silné osobnosti. Vždy jsem se tak těšil na odpolední návštěvy u tebe, kde jsme nad kávou a koláčem mluvili o všem možném a čas přitom vždy tak strašně rychle utíkal… Derou se mi slzy do očí, když si uvědomím, že už žádná taková návštěva nebude, že už mi nespustíš klíč z balkonu na provázku… Milá Hanko, navždy tě budu nosit v mém srdci, máš pevné místo v mých vzpomínkách.
Měj se moc dobře tam, kde teď jsi. A prosím – drž mi tam místo, máme si toho ještě tolik co říct…
Veřejně jsem nikdy na eufonium nehrál. Kvůli Hance a pro ni jsem začal, když onemocnela. Byla můj první posluchač. Když budu někdy hrát,bude to vždycky tak trochu pro ni.
Milá duševnà sestro, chtěl bych Ti děkovat za dlhé přàtelství, za Tvoje vel’kou kultùru, za Tvoje pedagogicke šikovnost v psychoanalysu , za Tvoj humor, tvoje teplo, tvoje hudbu, Tvoje deti a jejich deti ktery ted‘ jsou naši pràtele, za Tvoje trpèstlivost s mou hroznou cestinou. Kari a ja budeme Tě pametat jako hviezda, jako pohàdka, jako píseñ.
Hanko, Hanko, i Ty? Vzácná ženo mezi mými učiteli psychoterapie, poslední z nich, ženo jediná a jedinečná, protože přes veškerou úctu jsem se před Tebou nemusel ostýchat a mohl se řadit k okruhu Tvých přátel, i Ty?
Odešla jsi záhy z rána na Bílou sobotu. Pro mne jako pro křesťana je v tom velký symbol. Ale mám-li neuměle použít metaforu starozákonní víry v téhož Hospodina, stačila jsi před svým exodem dopít čtyři sedarové poháry až do dna, až do dna … a díky za to, díky za Tvůj plodný život.
Ať Tvá empatická a přímá duše bezpečně spočine tam, kde „nebeské jest dvorstvo krásné“.
Ale stejně je to smutná zvěst.
Milá Markéto a celá rodino, tisknu ruku vám všem s vděčností za to, čím jste Hance byli. A můžete být hrdí na svou mamku a bábu. Soustrast, ano, taky svíčku jsem zapálil, ne první a jistě ani poslední v éře korony – ale úžasná bytost Hanky se jen poněkud vzdálila.
Srdečně, Kamil Kalina
Milá Markéto, tězko hledat slova útěchy.
Budu mít vaši maminku ve vzpomínkach vždy usměvavou, milou, vlídnou.
Bolí to, vím, ztrátu rodičů stále těžce rozdýchávám.
Myslím na vás a věřím, že se maminka odkusi na vás krásně usmívá, jak to uměla. Držte se. Dáša
Milá Hanko,
děkuji za vše, co jsi pro mě udělala a ani jsi o tom nevěděla… Setkání s tebou byla vždy inspirující, obohacující, nesmírně přívětivá a respektující. Jé mi nesmírně líto, že se už nepotkáme, ale vůně frézií, které jsi měla tak ráda, mi tě vždy připomene.
Pro mě navždy zůstane v srdci, bude mi chybět jeji nadhled a laskavost. Upřímnou soustrast rodině.
Milá Hano,
dlouho jsi byla pro mě legendou – paní Hana Junová, ta zářná postava české psychoterapie. Poslední snad dvě desítky let, co se známe osobně, jsi pro mě především člověk, lidský a laskavý, ano, se srdcem otevřeným. Naše setkání byla poměrně vzácná, ale každé z nich bylo opravdu vzácným setkáním, které mě vždy obohatilo. To poslední setkání, náš společný tanec při příležitosti tvého čestného členství v ČAP, bylo pro mě velkou ctí a zůstane mi v paměti navždy.
Milá Hanko,
budu na tebe ráda vzpomínat,tak jako ráda jsem se s tebou setkávala
Na jednu Hančinu větu nikdy nezapomenu. Když jsem jí vysekl poklonu, že dobře vypadá, odpověděla: „Člověče, kdybys ale věděl, jakou to dá práci.“ A, myslím, že dodala: „Je to čím dál těžší.“ To byla celá ona: shodit samu sebe vlídně, sebeironicky, přitom ne zle. Jistě, byly v tom trochu i rozpaky z poklony… Ale žádná póza, to spíš upřímnost a přímočarost.
Byl jsem její student, jezdívali jsme na její výuku na Horní Palatu (1982? 1983?) a pak, přesně od listopadových dnů 1989, začal mezi námi vztah, za který jsem jí asi nikdy dostatečně nepoděkoval. Ale možná jsme oba věděli, o co jde; to bylo hlavní. Jsou vztahy, které vás „drží“, jsou to vztahy s lidmi, kteří vám fandí, mají vás rádi, mluví o vás hezky a když druhému někdo křiví vlas, ozvou se a zastanou se vás. Když to tak s někým máte, jde se životem snáz.
Byl to mezi námi takový malý životní příspěvek jeden druhému, žádné zachraňování rozpadajícího se Československa, do kterého se pustila na psychoterapeutické konferenci v Luhačovicích, žádná podpora prezidentského kandidáta, a přece… drobná „investice“, k níž vás nikdo nenutí (ani donutit nemůže), taková obyčejná, svým způsobem „jen tak“ lehká a samozřejmá.
Nedokážu lépe poděkovat a vyprovodit Hanku na cestu tam.
Paní Hanka Junová byla pro mě odbornicí, autoritou v oboru, posléze stále více bližším člověkem a nakonec i rodinou (díky sňatku Markéty s mým bratrem Mirkem). Vzpomínky na ni u mne nutně doprovází úsměv a prožitek něčeho zajímavého:
– její výuka a pohotové zastoupení dlouho nepřítomné kolegyně jak u přednášek, tak u zkoušení v našem ročníku na FF UK ( s naším ochotným dojížděním na Palatu i ní domů)
– velká nezištnost ve sdílení zkušeností a nabízení možností ke kontaktům, setkáním atd.
– nezapomenutelná cesta z konference v Budapešti v roce 1989 nočním vlakem
– ještě nezapomenutelnější noc ze 17. na 18.11. v témže roce u Junů doma
Takto bych mohla pokračovat ještě dlouho. Vždy jsem na Hance obdivovala její velkou aktivitu, nadšení pro obor, odvahu a úsměv na tváři. Myslím v duchu na všechny její blízké a jsem ráda, že měli tento nápad se sdílením vzpomínek. Říkám si, že Hance by se to líbilo.
Milá rodino,
Já jsem znala Hanku skoro 60 let byly jsme si blízké jako sestry. Její domov na Letne a potom v Hostivicich byl pro mne druhý domov. Měla talent umožnit lidem aby se u ni cítili doma. Určitě znáte historku , ona ji ráda vykládána jak jsem ji zachránila před nepříjemným osudem když jsem ji nabídla pobyt u mně při jejím pobyte v Londýně v 1964 na psychoterpoutickém kongresu. Tam začalo naše přátelství a teď se budu muset spokojit na hezké vzpomínky spojené s Hankou.
Není to náhoda že se stala předsedkyni Etické Komise , byla nekompromisní v profesionálním chování. Dokonale znala její předměty jak psychoanalýzy tak pohybovou terapie . Byla báječná učitelka přednášela s elánem a vtipně Byla schopná snést modré z nebe pro lidi které měla ráda. Rodina pro ni byla všechno
Nemohu si představit návštěvu v Česku bez Hanky. Bude mi strašně scházet
Strašně lituji že jsem se s ni nemohla rozloučit a že ji nebudu moci doprovodi na její poslední cestě.
Prosím přijmete moji upřímnou soustrast
Lydia
Zažila jsem p.dr.Junovou na seminari tušim neverb.technik asi tak pred 25ti lety? tušim v Olomouci.Pamatuji si ji zcela presne,opravdu dama,jeji seminar živy,plny informaci a jednotlive techniky jsme spolu s kolegynemi dělaly diky jejimu vedení zcela bez tremy…..Obohaceni…..Upřimnou soustrast.
Milá Markéto a celá rodino,
děkuji za možnost rozloučit se a vzpomínat alespoň touto formou, ačkoliv těžko hledám vhodná slova. Jsem vděčná, že jsem Hanu mohla poznat. Obdivovala jsem ji nejen jako psychoterapeutku, ale především jako vzor ženskosti, bytost nesmírně mateřskou, štědrou, pečující, vlídnou, empatickou a tvořivou. Dokázala se na vše dívat z té lepší stránky. Vzpomínám, že kdysi na psychoterapeutické konferenci jeden nejmenovaný kolega pro zábavu předváděl práci s tarotovými kartami. Na kartě, znázorňující pád z věže, Hana viděla žonglující veselé klauny… Naposledy jsme se setkaly při supervizi našeho výcvikového týmu a je mi líto, že už jsem poté další příležitost k setkání nenašla. Doufám, že teď má Hana v nebi dobrou společnost a s Vodňanským si notují třeba králíky a Mirek je k tomu doprovází na čelo.
Milá Hani, jsi ve mně pořád, byly jsme si hodně blízké. Teď mi najednou chybí Tvůj hlas z telefonu… Byla jsi – a v duchu dál jsi – nejlepší kamarádka
Milá Hanko, budu parafrázovat Wericha a jeho reakci na to, jestli J.B.Show měl dlouhý nebo krátký život. Horníček tehdy (předscény OD) opáčil, že dlouhý život ( 94 let). A Werich to komentoval slovy: „J.B.Show tady mohl být ještě dalších 120 let a pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celým globusu žije mnoho 30letých, kteří tady už 485 let být nemusí.“ Ty jsi jak ten Show – pořád bys měla co říct. Vzpomínám si na naše hovory o našich dcerách, jak nás neustále vychovávají a jak s nimi vyjít opravdu není lehké. Nebo jak jsi mne neustále podporovala, když se mnou život točil. Takto Tě mám a stále budu mít v paměti, jen další prostor pro naše povídání na jiná témata ( a že jich neustále bylo dost) nám už nebyl dopřán. Je mi to líto. „Zemřít znamená připojit se k většině“ – tak jako jsi tady byla mezi těmi všemi, co Tě i nyní mají rádi, věřím, že v té většině nalezneš i ty, kteří Tě měli tady rádi, odešli sice dřív, ale nyní jsi opět mezi svými.
Blanka Čepická
Múdra a láskavá žena.
Milá Hanko, mám na Tebe více vzpomínek, ale napíšu jednu pocházející z dob mého dětství, utkvěla mi nějakým záhadným způsobem velmi jasně v paměti.
Když se narodila má sestra Markéta, bylo mi devět let a doma nás už bylo tedy sedm dětí. Pravděpodobně se už náš táta coby violista amatér dal s Mirousem (Tvým mužem) a dalšími členy kvarteta HOPAKAJU dohromady, psal se rok 1965. Jednu neděli brzy poté, co maminka dorazila s miminkem z porodnice, oznámili rodiče, že jsme v neděli pozváni k Junům na oběd. Šli jsme k nim na Baštu sv. Jiří, což bylo kousek pěšky, vezli kočárek s Markétkou a byli vřele přivítáni. Byla prostřena krásná tabule a pamatuji si ten pocit slavnostnosti. Během jídla jsme se chodili koukat z okna na kočárek se spícím miminem, to byl úkol nás starších sourozenců. Z této návštěvy se mi uchoval jasný pocit vřelosti a přátelství. Ale až po mnoha letech mi došlo i to, jaká oběť a velkorysé gesto to bylo ze strany hostitelky, pozvat si devítičlennou rodinu k svátečnímu obědu. Tak Ti nyní děkuji, Hanko, a věřím, že máš nyní bohatě prostřený stůl na věčnosti.
Martina Hošková, roz. Kaplanová
Hodně jste mě naučila. O psychoterapii, psychogymnastice, o etice. O úctě a laskavosti k lidem. O lásce k pravdě. O radosti ze života. Jsem vděčná za čas, který jsem s Vámi mohla strávit. Díky.
Irena Sgallová
Mila Hanicko,byla jsi pro nas vsechny slunicko,opora,nezdolna optimistka a cela rodina Humpliku te milovala.Budes tu vsem tak chybet……
Milá rodino,
děkuji za veškerou péči, kterou jste Hance dali.
Vzpomínám na ni. Když už byla nemocná, tak jsme si hodně telefonovaly. Říkala mi, že už by mohla zavřít dveře, že cítí smír. Že měla ten život plný a naplněný, je za ní kus práce a že i „občas také někomu pomohla“. Má tři pravnoučata, 50 let se svým mužským, krásnou milující a milovanou rodinu.
Vážím si ji jako člověka i jako psychoterapeutku, supervizorku, vážím si její úctu k etice. Pro její terapeutickou práci byla typická otázka, netvrdila, že ví, ptala se a ptala se empaticky. Měla mnoho odborných a přátelských kontaktů i mezi zahraničními odborníky. Mám od ní ještě na stroji psaná pojednání „Přednosti a úskalí nonverbálního chování pro psychoterapeuta“. Kapitola o psychogymnastice končí pro ni typickými slovy: „…uvědomujeme si, jak je těžké hodnotit objektivně práci, kterou člověk vytvářel, ve kterou věří a kterou má rád.“
Hanka měla a má spousta přátel. Uměla se svou laskavostí a vstřícností přiblížit k lidem a být jim věrná. Ráda se smála, milovala hudbu. Sblížila se i s lidmi v místě posledního bydliště, v Hostivicích. V posledních letech tam organizovala psychoterapeutické přednášky. Přednášejícího však vzala nejdříve k sobě domů na kafe a po přednášce na oběd.
Rafael institut byl pro ni velmi důležitý, ztělesňoval její rodinné židovské trauma, její zájem o dění ve společnosti. Hlavně byla v Rafaelu důležitá, jako vstřícná a vzácná kolegyně.
Při našich osobních rozhovorech se vždy vracela k uprchlíkům a jejich osudům. Nic jí nebylo lhostejné.
Byla obětavá přítelkyně, ochotná kdykoliv přispěchat na pomoc.
Mám ji jako dobrou a vzácnou vzpomínku.
Věra Roubalová
Drazi,zastavilo se mi na chvilku srdce.Hani byla mou velkou oporou ve chvilich meho velkeho hoře po tragickem umrti me drahe dcery.Jeji optimismus a nezny humor mi bude chybet.Jsem s vami.Jiřina Rattayova
Byla úžasná. Od chvíle.kdy jsem ji v roce 1960 potkal poprvé, do poslední doby. Bude se mi po Tobě stýskat, budeš tu moc chybět. Radkin
Milá Markétko,
zpráva o odchodu tvé maminky mne velmi zaskočila a zasáhla. Zároveň vím, jak mnohonásobně těžší ztráta to musí být pro tebe a tvé nejbližší. Hanka bude trvale přítomna v mých vzpomínkách jako důležitá osoba, která ovlivňovala mnohé moje (a nejen moje) osobní i profesní postoje a jsem ji za to velmi vděčná.
Myslím na tebe i všechny blízké.
Vendula Junková
Když jsem před deseti lety převzal nelehký úkol sestavit učebnici o etických problémech v psychologii, první, na koho jsem se obrátil s prosbou o příspěvek, byla právě Hanka Junová. Znal jsem ji jako svou učitelku i lektorku v psychoterapeutickém výcviku, a proto jsem věděl, že ona je ta pravá osobnost, která má právo se k etickým otázkám vyjadřovat. Byla totiž celý život slušným člověkem a samozřejmě i významným odborníkem. A mně bude chybět – a možná především – i jako přítel.
Milá Markéto a celá Vaše velká rodino,
nějak mi nedochází, že už nebudu mít kam chodit pro sůl a vajíčka až mi dojdou. Nezeptám se, co si Hanka myslí třeba o tom novým vlakovým nádraží. Zbyněk už nebude Hance povolovat kompoty. Neuvidím spouštět se košík z vedlejšího balkónu. Nepřijede už asi ani Lídynka. A je toho mnohem víc…..
Je nám to moc a moc líto. Ale furt tomu nevěřím. Vždyť jsem jí ještě před pár týdny natírala záda Voltarenem.
Upřímnou soustrast, moc tak noblesních lidí jsem nepotkal, dodávala mi vždy svým zájmem jistotu, že jdeme dobrým směrem. Oba, i v době velké nejistoty a pochybností.
Milá rodino,
zpráva o odchodu Hanky ke mně došla velkou oklikou a s velkým zpožděním (v kontextu aktuální zprávy o úmrtí Jiřiny Šiklové, neméně charismatické osobnosti). I když se už dlouho věnuji jinému oboru, měl jsem štěstí, že jsem byl uváděn do praktické psychologie v denním intenzivním kontaktu s Hankou a se Zdeňkem Mrázkem. Jejich školení vlastně začalo tak, že mně poslali v pacientské roli do komunity v Lobči na měsíc v roce 1971. A pak jsme byli na Horní Palatě čtvrt století tým, ostrov pozitivní deviace v normalizačním dusnu. Otevřené a kritické debaty po skupinových terapiích, kontakty s nekonformními lidmi z oboru, dokonce i sporadické kontakty s lidmi ze zahraničí – to se skoro nikde jinde nepěstovalo. A Hanka v našem týmu představovala iniciátorku různých inspirativních kontaktů a akcí i tmelící prvek v situacích, kdy se názory různily. Po revoluci už jsme kráčeli po jiných cestách, nicméně jsem osudu vděčen, že jsem její vliv mohl zažívat tak dlouho a z takové blízkosti. Lidí, které ovlivňovala byly spousty a jsem si jist, že si toho i oni dodnes považují. Měla vize, měla nadhled, měla intuici, měla empatii, uměla přijatelně usměrnit a nikdy neztrácela zájem o lidi a optimismus. Takových osobností je málo a jsou hrozně potřeba. Je třeba si je připomínat, i když už nežijí, a zkoušet se jim alespoň v něčem podobat.
Milá Hanko,
potkal jsem vás jen několikrát, poprvé na Horní Palatě, ještě jako student. Od počátku na mně působila vaše jemnost a ušlechtilost, také nepředpojatost, kdykoliv jste diskutovala. Pokaždé, když jsem vás potkal, zasáhlo mě to znovu.
Je mi líto, že vás už nepotkám a neuvidím ten vlídný úsměv. Budu si jej však navždy pamatovat.
Píšu za sebe i za výbor ČPtS. Váš odchod nás zasáhl všechny.
Ján Praško
Markéto a Honzo,
kdysi (páni, už to bude skoro 40 let!) jsem u vás Na baště trávil dost času. Kdybych měl ale vybrat jeden okamžik, který pro mne bude vaši mámu charakterizovat, pak je to věta (když jsem jednou s díky odmítl svačinu): „A seš si opravdu jistej, že nemáš hlad?“
Zapaluju za ni svíčku…
Milá Hanko,
chybí mi Tvoje blízkost. Tvá obdivuhodná lidská i profesní moudrost tu ale zůstává i pro další generace. Upřímnou soustrast rodině, kterou jsi tolik milovala.
Vážená pozůstalá rodinu, dovolte mi, abych Vám vyjádřil hlubokou soustrast nad odchodem paní doktorky Hany Junové a zároveň mi dovolte, abych se s ní tímto způsobem rozloučil.
Seznámili jsme se ve středu patnáctého listopadu 1978, v první den po úplňku. Mezi dvěma štacemi – Psychiatrickou léčebnou Horní Beřkovice a Psychiatrickou léčebnou Havlíčkův Brod – jsem si jako mladý psychiatr vložil šestitýdenní psychoterapeuticku stáž na Horní Palatě.
Ten den bylo ráno těsně nad nulou, slunečno a v tomto slunečním svitu mne na Horní Palatě přivítala paní doktorka Junová, mající na starosti stážisty. Druhým stážistou byl Vladimír Borecký.
Na Horní Palatě byl tehdy cítit genius loci. Primář Zdeněk Mrázek pronesl občas pár moudrých slov a jinak, též moudře, přenechával péči o stážisty Haně Junové. Václav Mikota vlídně pozdravil a jinak se velice intenzivně věnoval své psychoanalytické práci, byl pro nás, stážisty, příkladem workaholika. Oldřich Matoušek nás vtahoval do reality skupinového procesu. Veronika Mrázková byla dynamickým elementem, zásobující nás úžasnými příběhy a s velkým zájmem naslouchající příběhům naším.
Ovšem nade všemi kolegy kralovala Hana Junová, jež se nám intenzivně věnovala bez ohledu na téma. Vzpomínám si, že nás jako lodivod provázela následujícími tématy: psychoterapie zaměřená na tělo (nejen psychogymnastika), rodinná terapie, terapeutické faktory v psychoterapii, skupinová dynamika a interakce, v neposlední pak řadě tématika existenciální.
Kralovala a zároveň katalyzovala celý proces, nám dopřávala spoustu prostoru při práci s pacienty, dávala nám zpětnou vazbu a též laskavě, nicméně pevně, dohlížela na zachovávání terapeutických hranic. Toho posledního bylo občas potřeba, vzhledem k místy lehké euforické rozjívenosti stážistů.
Důležitou roli sehrál kolega – stážista Vladimír Borecký, hasič, psycholog, renesanční osobnost, který přinesl obdobu Welt testu se spoustou hraček, jež jsme po dobu stáže používali k interakcím s kolegy. Dobře si pamatuji na hravou interakci mezi Hanou a mnou, kde se projevila jako Velká Matka, ochranitelka rodiny, rodinných hodnot a vůbec všech, jež podporu a ochranu potřebují. Též si pamatuji její smysl pro humor a její smích, jehož byla velká porce, hlavně díky Vladimírovi Boreckému, mystifikátorovi a teoretikovi komiky, jenž velice seriózně dovedl prezentovat originální, vysoce komická témata.
Tenhle tehdejší stážistický tyglík se prostě neuvěřitelně, přímo magicky povedl.
Jsem za něj vděčen Haně Junové, která velice citlivě, jakožto výtečný alchymista, všechny odlišné ingredience dovedně smíchala.
A odstartovala tak moji pozdější psychoterapeutickou kariéru.
Moje stáž na Horní Palatě končila oficiálně v neděli 31 prosince 1978, jak vidno ze zápisu primáře Mrázka. Teplá silvestrovská pražská neděle, dvanáct na nulou, se během večera a noci proměnila v teplotu téměř dvaceti stupňů pod nulou.
S Hanou jsme se poté ještě párkrát setkali, ale naše cesty se brzy rozešly, a rozešlé již zůstaly.
Krásná vzpomínka na ni však zůstává.
Mischa Nerad
Amsterdam
Smutná zpráva o odchodu paní Hany Junové mne velmi zarmoutila a současně rozezněla všechny vzpomínky.
Hlavně v průběhu studií byla pro mne paní Hanka největším vzorem a radostným příkladem toho, jak se dá „dělat“ psychologie.
Vzpomínám na její erudici, moudrost, lidskost, šarm a smysl pro humor.
Jsem vděčna osudu, že jsem ji mohla poznat a učit se z její práce.
Milá Markéto a celá rodino, přijmi, prosím, moji nejhlubší soustrast.
Hodně síly a smíření Tobě a celé rodině.
Vážení,
hodně síly k překonání velké životní ztráty. Přijměte naši upřímnou soustrast. Je těžké rozloučení s člověkem, který pomáhal lidem kolem sebe a byl jim v těžkých chvílích oporou.
Za rodinu Komorousových
Hanka, Alena, Tomáš
I have received with deep sorrow the information on passing away of Dr Hana Junova. I’d like to express my condolences to the family and friends. Dr Junova was a great, solid, intelligent, creative and warm mental health professional who during her long career helped many people and friends, like myself, for which I remain deeply grateful. Vetchnaya pamjat!
Písať vzletne o otvorených dverách a srdci dokorán dokážeme mnohí. „Banálny“ koláč k tomu, v motto na Hankinom parte, mi však okamžite vybavil jej živý obraz pred očami. Pomerne nedávno nám priniesla ako supervízorka nášho výcviku skvelú tortu. Symbolizuje lásku mamy, ako ju mnohí z nás v psychoterapeutickej obci vnímali.
Láska k ľuďom bola jej krédom pre medziľudské vzťahy. Spomínam si, ako som tesne po skončení štúdií klinickej psychológie prišiel zo slovenského vidieka na stáž do „veľkej Prahy“. Jej primár MUDr. Z. Mrázek ma vzal do Denného sanatória Horní Palata a predstavil svojmu psychoterapeutickému tímu. Už vtedy mi utkvela v pamäti PhDr. Hanka Junová. Následne som sa tešil z občasných stretnutí s ňou nasledujúcich asi 45 rokov.
Pokiaľ viem, nebola ženou vedy a nepreslávila sa písaním teoretických prác. No šťastní sú tí, čo zažili jej umenie psychoterapie a charizmu – klienti, žiaci a všetci, ktorí ju osobne stretli a cítili čaro jej osobnosti. S tým umením to nepreháňam. K takému zážitku z jej práce prispela aj jej vlastná a originálna metóda psychogymnastika.
Keďže verím, že život tu na zemi nekončí, lúčim sa s pozdravom: Dovidenia Hanka a veľká vďaka!
Karol
S Hankou jsem se seznámila, když jsem byla poprvé u Trojanů se svým malým bratrem Amritem v roce 1967. Přivedla mě tam Vaškova spolužačka ze sociologie Helena Vinterová. Junovi přišli na návštěvu k Trojanům a já jim byla představena. Poté, co jsem si Vaška Trojana vzala, jsme se často vídali i u nich a na zahradě. Hanka i Mirek byli milí a srdeční a patřili mezi naše dobré přátele. Nejvíc nám Hanka pomohla po smrti naší nejmladší dcery Kateřiny, po které tu zůstala malá Sofie. Po smrti Kačky se o ni měl starat její otec David a jeho nová partnerka, které se narodilo ještě za života Kačky malé dítě. Situace byla náročná pro všechny strany a Hanka to s námi dlouze probírala. Nakonec nám dobře poradila: s novou maminkou Sofie jsme se sblížili a máme s novou rodinou krásný kontakt, takže to Sofie zvládla, i když to bylo zpočátku těžké. Hanka pro nás měla vždy otevřenou náruč a čas to všechno probrat, aby to bylo k všeobecné spokojenosti. Byli jsme za ní s Vaškem několikrát a vždy jsme odcházeli posilněni jejími radami. Hanko, máme tě ve svém srdci s tvým úsměvem ve tváři!
Hanku jsem měla velmi ráda. Proplétala se celým mým profesním životem jako kolegyně i jako blízký člověk. Měla v sobě slunce, bude tady chybět.
Milá Markéto, přijmi prosím Ty i celá Tvoje rodina moji soustrast.
Hana Vyhnálková
From the EFPA Team and on behalf of the European psychologists community.
To the family and friends of Hana Junova!
Please accept our sincerest sympathy during this difficult time. We will always remember Hana as a much appreciated member of our former SC and later Board of Ethics and at the head office it has been a pleasure to work with her at the ECP in Prague in 2007 and the several symposia she was involved with. We will miss her.
Sabine Steyaert, EFPA Director
Milá Markéto,
je mi to moc líto. Přicházíme na řadu…Na Vaši maminku (pro mne kdysi výcvikovou terapeutkou) vzpomínám (a budu vzpomínat) jen v dobrém.
Upřímnou soustrast Vám i Vašim blízkým.
Jan Vymětal
Dear Hanka, it’s so huge and painful to realise that i will not see you anymore. Your optimism for life, your wit and your passion for psychotherapy, they all stand out. And they made you, as we say: „larger than life“.
I feel your passing marks the ending of our 30 year history, starting short after the purple revolution, when you could reach out to the old foes in the west and we started our working relationship. In the years after, you were the supporting grandmother behind the psychotherapy training group that we run for three years. Those years not only were great professional experiences, but even more the building blocks for friendships that have lasted forever. I want to thank you for all that you made possible.
Politically interested as I was, I recall our conversations, including Mirek, about your involvement in the Dubcek year and your process of decisionmaking about returning from Turkey to Prague, in order to live your life with family and friends.
I wish your family and friends a long life!
Servaas
Sydney
Milá paní doktorko,
Bylo pro mě nesmírnou útěchou setkávat se s Vámi, jakožto s člověkem, který o vztazích nepotřebuje složitě mluvit, protože v nich prostě je. V blízkosti Vašeho neustále hledajícího a tázajícího se ducha jsem se cítila v bezpečí. A jak obohacující jste byla, když jste se vždy přirozeně a s tichým zaujetím tak štědře dělila o sebe!
Postavila jste mě profesně na nohy, umožnila mi zapomenout a především – předala jste mi zkušenost, že pravda má smysl.
Byla jste mi oázou v poušti.
Milá Marketko,
přijmi, prosím, mou soustrast nad úmrtím vaší maminky. Znala jsem ji od dob svých studií na FFUK, téměř 50 let. Nejvíce jsme se sblížily přes pí. Edith Morgan z Londýna. Hanka byla výjimečná žena a, jak již napsali ostatní přede mnou, obohatila naše životy. Ty jsi byla hodná dcera a Hanka o Tvé i bráchově rodině vždy krásně mluvila. Fotogalerie z Hančina života je moc pěkná, díky za ni. Přeji vám všem hodně zdraví a všechno dobré.
Jana Pekárková-Komersová
Hanka pro mne není a nikdy nebude vzpomínkou, ale žhavou přítomností svého srdce, nezdolnou energií a empatií až do konce mých dní…
Milá Hano, už je to několik dnů, kdy sleduješ tento svět z nebeských výšin, kam určitě patříš.
My jsme Tě velice vděčni, že jsi ráda spolupracovala s plzeňskými psychology. Byla to krásná setkání. Vždy pro nás budeš vzorem obětavého člověka a psychologa.
Západočeská asociace. Šestáková, Holeček a další
Milá rodino a všichni Hančini blízcí,
přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast. Zpráva o ztrátě vaší maminky mě zasáhla nepřipravenou a musím si ji postupně zpracovat…
Děkuji za tuto vzpomínkovou stránku. Dozvěděla jsem se tím o Hance další zajímavé věci a nacházím si každý večer chvíli na čtení a na přemýšlení.
Poznala jsem Junovy v roce 2006 po nastěhování do nového bytu v Hostivici jako sousedy. Bytový dům měl své první majitele, na muldách vysušeného rybníka (teď se to jmenuje Lidl) bylo rozsáhlé rumiště, ze kterého se ozývali bažanti, a my jsme s radostí zařizovali bydlení a navazovali nové vztahy.
Když jsem před domem poprvé potkala pana Junu, na pozdrav smekl, a brzy jsem začala slýchávat jeho violoncello. Mirek hrával večer, a bylo potřeba vypnout televizi a jiné hovory, abych tóny přes dvě patra lépe slyšela. Mnohokrát jsem sbíhala po schodech, abych nezmeškala nástup do služby, a míjela Hanku s nákupem, než mě jednoho dne nekompromisně vtáhla přes práh a do svého života.
Vzpomínám, s jakým nadšením nás Hanka zvala na oběd, na výborný nákyp, který se připravuje tři hodiny,… jak si chtěla povídat o Ankaře, kde poznala Dubčeka a kde jsme shodou okolností také žili, jaký měla zájem o okolní dění, které může sama ovlivnit. Netrpěla předsudky kvůli věku a člověk si musel dávat pozor, aby si nestěžoval, protože hned byla připravena vaši bolístku „vykrývat vlastním tělem“. Říkala svému muži „kozo!“ a já přemýšlela, jestli je to běžné, nebo určené jen pro dnešek k mému pobavení.
Hanka byla velice skromná. Nevěděla jsem, že byla tolik uznávanou autoritou ve svém oboru, protože se mi uvedla jako „náhradní babička“. Uměla vzbudit zájem dětí, i těch úplně maličkých. Dokázala mé dcerky jednoduchým trikem nalákat přes práh tu na pípací hračku, tu na živého papouška… dostávali jsme od ní krásné knížky.
A čas běžel a z našeho vchodu odešla spousta manželů, aby je nahradili jiní, a narodilo se tolik dětí, že se to na prsty obou mých rukou nevejde. V roce 2011 zemřel pan Juna a Hanka byla statečná.
Byly to pro mě roky na šťastné vlně, roky intenzivního sousedství a díky Hance Junové také místo skutečného zázemí v hostivické náplavě. A nyní, už několik let v jiném domě, můžu plně docenit význam této mimořádné dámy pro můj život.
Hanko, ze srdce děkuji.
Lucka Kristová ze třetího.
Je mi velkou ctí, že jsem před několika lety poznala vaši maminku, babičku Hanu Junovou. Paní psycholožku, skvělou ženu, můj velký vzor. Když mi bude úzko a nebudu vědět kudy kam, vzpomenu si na ni a půjde to.
Zůstala báječná velká rodina a jí přeji, aby všechny její členy optimistický, energický duch vaší maminky a babičky držel při sobě.
Klára Čápová
Báječná paní se srdíčkem pro druhé.
Děkuji za Váš zájem, neuvěřitelnou pokoru, životní moudrost a pomoc, které jsem cítila během několika našich setkání, kdy jsem si s Vámi měla možnost popovídat.
Připadá mi to tu teď prázdnější, ale to vzájemné zůstává. S úctou a vděčností, Simona Zgaburová
Vážený pane inženýre,
přijměte Vy i Vaši blízcí moji soustrast k úmrtí Vaší maminky. Měla jsem ji moc ráda, byla vždycky moc milá a šířila kolem sebe pohodu. Vzpomínám si i na Vašeho tatínka, byl úžasný, pohodový. Měla jsem je oba moc ráda.
Myslím na vás všechny, je to smutné. Krechlerová
Milá Markéto a Honzo,
úplně mne zpráva o Hance zaskočila, měl jsem ji za stále trvající jistotu osobnostně i odborně. V jejím věku byla stále v obraze a při věci. Mít ji na supervizi v SUR byl svátek. Jako studenta mne zásadně spolu s Mrázkovými formovala na Palatě, pak jsem měl to obrovské štěstí s ní chvíli spolupracovat. Byl to zážitek vidět ji na skupině, při psychogymnastice, při diskusích, osobně. V soukromí vždy vstřícná, osobní a empatická. Dodávala mi vždy laskavý pohled na svět. Vždy ochotná pomoci druhým a s moudrým nadhledem. Byl jsem pokaždé ohromen, co na skupině či supervizi vnímala a co jiní neviděli. Měla vzácný dar jít do osobního detailu u sebe i druhých.
Hanko – budeš mi chybět, je mi to moc líto, ale vím, že jsi svůj život prožila charakterně, vstřícně, moc jsi mi pomohla (i všem okolo). Máš s manželem Mirkem krásné rodinné pokračování. (Je-li škytání ozvěnou vzpomínání druhých, budeš v nebi stále vědět, jak na tebe myslíme a jak jsi pro nás byla pozitivním osobním vzorem).
Přeji ti tam nahoře – radost a klid z naplněného života. Oswald
Vážená a milá paní profesorko!
Měla jsem tu čest být Vaší studentkou, a také jsem pod Vaším vedením psala diplomovou práci. Vzpomínám na cvičení z Psychogymnastiky na Horní Palatě i na svou letní návštěvu u Vás na chalupě. Přijela jste odněkud v plavkách a s lískou meruněk..ach!..abychom pak mohly nerušeně pracovat. Připadalo mi to neskutečné, tak přirozené a přívětivé. Vzpomínám na Váš laskavý a vlídný přístup, hřejivý a bystrý pohled, otevřené srdce. Zůtáváte v tom mém, děkuji! Jste jednou z těch, které mě zásadně ovlivnili v mé budoucí psychoterapeutické práci.
Přeji upřímnou soustrast celé Vaší rodině a kytičku Vám symbolicky (i prakticky) nechám na hlavní budově na Palachově náměstí.
S úctou
Martina Tichá (Peláková)
Hanko,
byla jsi pro mne nejen druhou cvičnou psychoterapeutkou, ale také druhou matkou, která mě hodně naučila a byla se mnou v těžké životní etapě. S úctou a láskou budu na Tebe vzpomínat do konce svých dnů.
Upřímnou soustrast celé rodině.
Na vaši maminku budeme v dobrém vzpomínat.
Měla velké srdce.
Milá Markétko, milí přátelé,
po přečtení nečekané zprávy mě zaplavila upřímná bolest, kterou s Vámi všemi ze srdce sdílím.
Vaše maminka a babička Hanka se mým životem životem vinula v mnoha podobách po desetiletí. Jednak jsem znal ještě i její maminka, Vaši babičku dr. Smržovou, jednak jsem ji poznal jako vlastně spoluzakladatelku SURu, kde svou přítomností změkčovala a doplňovala trio mužských zakladatelů. Od té doby se naše cesty dál mnohokrát setkávaly. V době, kdy se konečně mohla uplatnit na katedře psychologie, i já jsem se tam stal jejím spolupracovníkem a oceňoval jsem, jak tu pomáhala „otevřít okna“ a výrazně přispěla .k její transformaci. Úzce jsme spolupracovali v radě Českomoravské psychologické společnosti, o jejíž očistu a proměnu se podstatně zasloužila. Měl jsem tu čest být jejím nástupcem ve funkci předsedy a mnohému jsem se od ní naučil. Oceňoval jsem, jak aktivně usilovala o napravení křivd a zadostiučinění kolegyním a kolegům, kterým předchozí režim ublížil. Činila tak z hlubokého respektu k důstojnosti každého člověka, ať už to byl kolega či pacient. I poté, co se rozhodla roli předsedkyně ČMPS opustit, neuchýlila se do ústraní, ale velmi iniciativně a aktivně se pustila do rozvíjení otázek psychologické etiky. Po několik let nás reprezentovala v Etické komisi Evropské federace psychologických asociací. Svou aktivitou si zasloužila obdiv a respekt jejích členů, které přivedla do Prahy na konferenci. Zasloužila se velice o zvýšení citlivosti našich psychologů pro etické otázky. Přičinila se o vydání shrnující publikace o etických principech Etika pro evropské psychology, jež se stala základním dílem z této oblasti. Vedle vynikající kompetence jako psychoanalyticky a psychodynamicky orientované psychoterapeutky a klinické supervizorky projevovala svou lidskou velikost v nesčetně drobných činech prosté lidské pozornosti kolegům a přátelům, neúnavně ochotná pomoci a vždy se zasazovala o pravdu a spravedlnost. Bude nám moc chybět jako blízký člověk a vynikající odbornice pro naši psychoterapii konstitutivního a průkopnického charakteru.
Milá Markétko, Vám i členům rodiny tisknu ruku a vyjadřuji svou plnou účast.
Srdečně Váš
Jaroslav Šturma
Milí Haně blízcí,
vděčně vzpomínám na ta desetiletí, co jsem se mohl s Hanou setkávat, sdílet, a často se s ní na některých akcích podílet. Jsem rád, že tu s námi byla a mohla tu žít svým prospěšným počínáním i svými pevnými a laskavými vztahy bohatě naplněný život! Karel Balcar
I am very sad to hear this news about Hana.
Hana was a very important colleagued on the EFPA Standing Committee on Ethics over many years. I always valued her wisdom, her hospitality when we visited for a meeting, and also her infectious good humour. She was a modest person but one who gave a great deal to our work and, in turn, to the EFPA and to the development of ethical practice of psychology in Europe. She was also, thereby, a marvelous and shining example of your Association.
Geoff Lindsay
* * * *
Hanna was a wonderful colleague to know. She had a deep understanding of the ethical challenges for our profession. In the domain of ethics she was the perfect link to integrate east and west to a borderless community of professional psychologists.
I highly value the memory of Hanna.
Haldor Øvreeide
* * * *
Dear All,
What more can I say?
That I remember the perfect organization of the different meetings and symposia we had in Prague. May she rest in peace.
Pierre Nederlandt
* * * *
I found this message and I am very sad about this. I agree with all the aspects that were already said about Hanna. I also always found Hanna a very nice colleague in every way. I remember a lot of good discussions and nice atmospheres during our meetings and the very well organised symposias. I was glad to meet her again and talk with her at the last symposia.
Fredi Lang
Hana Junová byla vlídnou učitelkou a moc ráda na ni vzpomínám z doby studia, kdy nás učila psychogymnastiku. I všechna další setkání byla vždy nesmírně obohacující.
Milá Hani,
o velikonocích jsme se s Janou domlouvali, že Ti zavoláme, abychom se podělili o čerstvé zprávy. Ale Ty už jsi šla…. Nevadí, že jsme se nestačili ani rozloučit, všechno důležité jsme si řekli už předtím. A co jsme neuměli vyslovit, to jsme vycítili.
Hani děkujeme, že jsme s Tebou mohli chvilku být a také za všechno, co jsi nás naučila a co jsi nám darovala… Budeme na Tebe myslet, vzpomínat a trošku litovat, že už nám nikdy neupečeš ten báječný, láskou nadýchaný koláč z mirabelek…..Ale kdo ví, třeba se zase setkáme.
Tvoji Jiří a Jana Křemenákovi z Nečtin.
To bylo jednou, už je to více let, Hanka se přestěhovala ze svého nádherného rodinného bytu
na Hradčanech do nového na okraji Prahy. Proměna domova? Taková zásadní věc? Bála jsem se…
Hanka nás potom, skupinu přátel, provázela po svém novém bydlení, mezi jiným nás
přivedla i k balkonu. Tam na obrubě mezi květináči se vyjímaly jakési rozcuchané větvičky… a z
nich znělo pípání. A bylo to hnízdo! Připadalo mi to neuvěřitelné: na dosah ruky, v takové blízkosti
člověka… jak to, že se ti ptáci nebáli svěřit své nejdražší děti lidskému obydlí? Jak to?
No, asi to poznali. Nějak ti živí tvorové museli poznat, kde bydlí jiný živý, kdo vyzařuje
bezpečí a umí nakrmit ….
A nic jiného mne dodnes nenapadá.
Potkávala jsem Hanku ve svém životě opakovaně. Studovaly jsme ve stejném ročníku, byť
různé obory, a jen co povyrostly naše děti a dozrála situace občanská, sešly jsem se v Etické komisi
Psychoterapeutické společnosti ČLSJEP, v té první svobodně zvolené. Hanku jsme pak vybrali do
čela a u Hanky jsme se pravidelně pár let scházeli, ještě na těch Hradčanech, a naše rokování vonělo
vynikajícím pečivem, kterým nás krmila (viz výše). Etiku jako motivaci či jako obecné vodítko pro
lidské jednání, to v těch devadesátých letech společnost obecně teprve objevovala. Myslím, že
Hančina důslednost a cílevědomost do značné míry přispěla k tomu, že to téma etické jsme nechtěli
opustit ani po skončení mandátu. Všecka léta následující až posud jsme se pravidelně scházeli a
pokračovali v přátelském rokování o praxi etiky: teď už jen jakožto PoEtici.
Loni touto dobou Hanku a mne oslovila karmelitánská Fortna. Navrhli, abychom v době
nastupující pandemie po několik týdnů psaly a nahrávaly fejetony, texty pro lidi, pro podporu
naděje. „Zrovna my dvě,“ smála se Hanka, „že jste si vybrali zrovna nás dvě Židovky?“ A
spolupráce vznikla výborná. Naši katoličtí bratři si ty naše texty pouštějí letos na jaře znovu…
A tak jsem to teď vyslovila, to, co bylo pro Hanku jakož i pro mne po léta nevyslovitelné a
co nás bezpochyby utvářelo: sdílely jsme za války, pro naše maminky, podobný osud, totiž osud
rasové diskriminace. Takováto rodinná historie může člověka přivést k potřebě historické prevence:
aby už nikdy…
Abychom dokázali různice mezi lidskými skupinami řešit v míru. Aby se lidé vyvarovali
toho, co psychoterapie později definuje jako transgenerační přenos traumatu. Aby si dokázali zvolit
tu dobrou možnost: post traumatický růst.
Co tedy činit, aby člověk rozuměl svým pohnutkám a uměl zvládat své chování v míru, k
dobrému? Mimo jiné: dobře si zvolit a zvládnout svoje hlavní činění, svoji profesi.
Hanka si zvolila psychologii, později se stala jednou z našich nejvíce respektovaných
terapeutek a pro její supervize si chodili i jiní přední kolegové. Působila také v organizacích
neziskových, a to na definování a tvorbě podmínek pro mír mezi lidskými skupinami, aby mohli
spolupracovat a spolu se těšit lidé různých skupin, různého původu, různého názoru…
Hančina dcera a moje dcera se sešly – aniž co kdo domluvil – v salvátorském sboru. Zpívají s
bratry evangelíky, tam, kde kázával Sváťa Karásek. Jak k tomu ty naše dcery přišly?
Je to jako s těmi ptáky na Hančině balkoně. Na jednom konci se člověk o něco snaží a na
jiném konci se něco podaří. Jakoby někdo něco dobře zařídil za nás.
Hanka dostala v životě požehnání: skrze profesi i skrze rodinu.
Ať je Ti i nadále přáno, na dalších pokoleních.
Sbohem, Hanko.
Milá Markéto a všichni Hančini nejbližší!
Velice mne zarmoutila zpráva o úmrtí Vaší maminky, přijměte moji upřímnou soustrast.
Moje vděčnost za setkání s Hankou má hloubku, kterou těžce vyjádřit slovy – vždyť umožnila mému životu nasměrování, které se stalo mojí životní cestou dlouhých 30 roků.
Svoji neutuchající životní energií, zájmem o člověka a schopnosti svým nadšením oslovit otevřela cestu Logoterapii a Existenciální analýze na českou půdu.
Hlouček nadšených studentů psychologie a Hanka s její mladistvostí mezi nimi – to bylo moje první setkání s ní. Setkání, které bylo osudové nejen pro mne, ale i pro stovky dalších, kteří postupně našli v Logoterapii a Existenciální analýze svůj profesní domov.
Každé z pozdějších setkání s Hankou bylo setkání s vřelostí, laskavostí a s rukou, nabídnutou k pomoci.
Nemohli jste najít na Hančino parte výstižnější slova: “ Dveře i srdce dokořán a pro všechny připravený koláč….“
Je pro mne ctí, že Hana Junová je součástí mého života.
Opírám se na Josefa Čapka PSÁNO DO MRAKŮ, 1936 – 1939, str. 302, 303, 219.
„Moudrost není ve větách a definicích; spíše ve vztazích.“ Hanka byla moudrá.
„Skutečně veliké osobnosti se ve všem projevují přirozeně.“ Hanka byla velikou osobnosti.
„Dobro, které by mělo být, nemůže být jen předmětem touhy, nýbrž mělo by rovnou být předmětem díla a činu.“ Hanka takto žila.
Jsem Hance vděčná za její přátelství.
Upřímnou soustrast rodině nad velkou ztrátou,
Edith Hoskovcová
Milá Hano,
děkuji za laskavé rozhovory a humor a smích, za knížky a radost dětí a pohádky a všechny veliké i neviděné dobré skutky. Těším se, až…
Vážená rodino,
přijměte upřímnou soustrast ve vašem hlubokém zármutku.
Za profesní společnost Asociace klinických psychologů ČR
Hana Jahnová
Milá Hanko,
mám pocit, že se naše cesty v životě mockrát setkaly, občas jsme po některé z nich kráčeli chvíli společně, nebo jsme o sobě navzájem alespoň věděli. Tvou zásluhou jsem si osvojil i některé nové poznatky o svém rodném městě. Už vím, kde si jakýsi Kramář blahé paměti nechal postavit honosnou vilu – poblíž toho, kde jste nějakou dobu žili. Tvojí zásluhou už vím, že je ta Hostivice, nikoli ty H..vice. Když se před časem stěhovala do té Hostivice naše další kamarádka, měl jsem pocit, že vy dvě byste si mohly rozumět. Obě doktorky, obě Hanky, obě fajn pohostinné ženské, jimž se podařilo projít všemi peripetiemi bez charakterových šrámů, oba Hany, obě zhruba vrstevnice, jedna (ona soudkyně) Nová, ta druhý Jů-Nová. Až se příště u Hanky sejdeme, ta volná židle bude pro Tebe.
Mělas zvláštní dar lidi spojovat, ta kresbička na parte je výmluvná, nezáleží na tom, zda ty botky jsou dětí a vnoučat či přátel a kolegů.
Petr a Jana
Měl jsem z paní Junové takový dojem, že byla velice přátelská – prakticky ke komukoli. A z vlastní zkušenosti vím, že dovedla velice pružně reagovat na změněné okolnosti – jednou jsem k ní byl pozván na oběd, ona na setkání zapomněla, ale byla schopna během několika minut vše zorganizovat tak, abych to nepoznal – přiznala se k tomu až při jiném setkání. Věřím, že nyní se s velkým zájmem rozhlíží po svém novém domově, a doufám, že jí je dobře.
Tato smutná zpráva o Hance mě hluboce zarmoutila. Byla ona nejen nečekaná a nevitaná, ale také neuvěřitelná. Hanka pro mne byla vždy spojována s vitalitou, vřelostí a také radostí – ze života, s práce a s lidí. Nedokážu si představit, že ona v tomto pozemském životě už prostě není.
Hanku a její rodinu poznal jsem během mého pobytu v Praze v letech 1971 až 1978, když jezdil jsem s Polska na analýzu. Hanka, moje „analytická sestra“, stala se mi velmi blízkou osobou nejen profesionálně. Její obraz, její laskavost, otevřenost, vtip, živost zůstaly mi v paměti, i když jsme se neviděli mnoho let a já jsem se našel na druhém konci světa, v Austrálii. Jsem vděčný osudu za to, že jsem se s ní mohl setkat. Hance jsem vděčný za vše, co mi dala, za její přátelství, za její moudrost, za její štědré srdce.
Hanku jsem naposledy viděl v roce 2008, když jsem po 30 letech navštívil Prahu. Když jsem odcházel, měl jsem pocit, že se s ní a s Mirkem loučím nadobro.
I když Hanky už víc ve skutečnosti neuvidím, jsem si jistý, že bude ona dále žít v mé paměti, jako to bylo po všechny ty roky, i když jsme se neviděli. Věřím také, že bude nadále přítomná stejně v paměti mnoha dalších, kteří ji znali a milovali.
A Ty, Haničko, odpočívej v pokoji …
Dear Marketa and all the beloved persons of Hana’s life,
we are of course very much touched by the loss of Hana – and at the same time very much enriched by her life and the way how she ended her life. I had a chance to speak with her on the phone about 1 month ago – so impressive how she lived and understood life and that life has its natural end. This is her testimonial to us, as I understand, that she even in this situation wanted to make us happy and to go on loving life also when it ends. She lived her uniqueness and greatness until the very last hours – I can only love her for ever.
A big hug to all of you
Alfried Längle, Vienna, with Silvia and family
Milá Markéto,
jsem jen okrajová a náhodná známá – neznámá – Tvé maminky, ráda jsem chodila do Židovského kulturního centra na skvělé pořady, které i ona vedla s paní Klímovou. Také jsem mamince fandila, když byla tak neuvěřitelně aktivní před volbou prezidenta, bohužel to nedopadlo…
No a spolu jsme nějakou dobu chodily k Salvátoru zpívat, ráda jsem Tě tam potkávala, byla jsi pro mě posilou. Proto jsem Ti také chtěla virtuálně potřást rukou a ujistit Tě, že jsem s Tebou a přeju Ti hodně síly! Jistě je pro Tebe také posilou vědomí, do jaké rodiny ses narodila, jaká maminka Tě vychovávala, v tom je veliká síla a také Tvé osobní štěstí, které Ti jistě celoživotně pomáhá.
Upřímně, Marie Susová
Milá Markéto s rodinou,
upřímnou soustrast. S vaší mámou a babičkou jsem se potkal na škole, při pohovoru do psychoterapeutického výcviku a díky ní pracuji na místě, kterému jsem zůstal věrný dodnes. Tam jsem se také s Hankou alespoň jednou do roka potkal. Vždy měla neuvěřitelný přehled o aktuálním dění, neutuchající zájem o obor, užasnou hloubku, laskavost a živost.
Děkuji za ta setkání.
Dear Marketa and Jan!
This is an grievous loss for you and your families, as well as for Hana’s friends.
Our friendship began when in 1980 I visited Hana at Horni Palate, where she was working at that time. This meeting influenced my professional development, allowing me to see new perspectives for the profession that I am still occupied with. Friendship with Hana was a support in difficult times, knowing that there is such a person in the world cheered me up. I was lucky to meet Mirek, who was not only a scientist and talented musician, but also a wonderful father, with whom Hana raised you and your beautiful children.
It is strange and difficult to say “was” about her, but nothing can be done… Hana was and remains in my memory and in the memory of my family as a sunny, kind and joyful person. She has lived a dignified life filled with care about people and we will miss her very much…
Cherished memory,
Mikhail Yerish,
St. Petersburg
Paní Jůnová se mě chytla během jedné ze svých mnohých dobrovolnických aktivit a už nepustila. ? Několikrát týdně mě informovala o tom, co pro naši věc již udělala a co by mohla udělat dále, aby se společné dílo podařilo. Její aktivita a energie byla i v 80 letech s přehledem největší ze všech 4 tisíc dobrovolníků.
Později jsme se již mohli pobavit v klidu u koláče a čaje a já jsem zjistil, že naplno žije i celý svůj život, bez ohledu na to, jak jí byly doba a okolnosti nakloněny. Při našich setkáních jsme s nadšením nám oběma vlastním diskutovali nejrůznější trable života našeho, ostatních i celé společnosti a přicházeli s návrhy a nápady, jak je vyřešit. Ona k tomu hned obvolala nejvhodnější kontakty a sondovala, zda se v té věci dá něco udělat. V osobních tématech pak přišla s citlivým postřehem nebo cennou životní zkušeností. Jak jsem ji poznal, tak velmi myslela na své děti a vnoučata a neustále jim držela palce. Každý jejich úspěch hlásila a dělal jí upřímnou radost. Stejně tak podporovala a fandila i mně a všem svým dobrým přátelům.
Děkuji Vám Hanko za všechnu vaší energii a za těch pár příjemných a plodných setkání. Vzal jsem si z nich velmi mnoho, budu z toho čerpat a s vaší srdečností to předám dál.
Milá Hanko, milá rodino, milí všichni, kteří teď zažíváme bolestnou ztrátu.
Když jsem uviděla parte, nejdřív jsem si vzpomněla, jak jsem poprvé přišla na Baštu. Na zvonku bylo napsáno „VÍTEJTE U JUNŮ“ (nikdy předtím ani potom jsem na zvonku nic podobného neviděla).
A tuhle vstřícnost, otevřenost srdce a nasazení jsem měla štěstí zažívat dlouho.
Od Hanky jsem se učila celý život. Nejdřív psychoterapii – její semináře byly jiné – třeba nám položila otázku: „Začne skupina a všichni mlčí, co uděláte?“. Podržela mě coby studentku v době mého vyloučení ze školy z politických důvodů a později ještě mnohokrát. Vzpomínám na náš výlet (a tanec!) do komunity v polském Razstowě, pak společně s Markétou na psychoanalytický kongres do Budapešti. Ale hlavně na stovky „prokecaných“ hodin. A jak rychle ubíhaly, čas plynul v asociacích na všecko možné! Až mi jednou ujel poslední vlak z Hostivic…A nikdy nechyběl koláč, polárkáč nebo nějaká dobrota z kuchyně paní Lavalové. Naše přátelství ale nebránilo tomu, že mě při týmové supervizi moudrým nezahanbujícím způsobem umírnila. Přes moji sestru – východočeskou archivářku, jsme také sdílely osudy vysokomýtských židovských rodin. Obdivovala jsem její postoje a nasazení v hostivické komunitě i ve volbách. A také v odborné obci. Každoročně jsme se potkávaly s Helenou a Vendulkou, mými „profesorkami“ a vždycky to bylo moc fajn. A taky během přestávek na koncertech Collegia 1704, kde vždycky seděla v poslední řadě v přízemí s různými členy své rodiny.
Před třemi týdny jsem jí posílala kreslené psychoanalytické vtipy, volala mi a smála se.
Pláču, ale „dobře“. Mohly bychom ještě povídat léta, ale díky Hance, její vděčnosti životu a odvaze pojmenovávat, s ní můžu ještě „prokecat“ spoustu hodin.
Od Hanky jsem se učila nejen žít, ale i odcházet.
Vzpomínka na Hanku by nebyla úplná (jakkoli se mi vybavují další společné okamžiky), kdybych nezmínila její rodinu. Ta soudržnost a současně otevřenost pro nově příchozí mi přijde obdivuhodná, trochu ji mám tendenci vnímat i jako kus Hančina odkazu. Upřímnou soustrast.
S vděčností Veronika
Haničko,
vzpomínáš, jak jsme kdysi s Janem zazvonili nečekaně u vašich dveří, vyšla Markétka a asi letěla pro tebe, aby ses podívala, co to je za zvláštní stvoření.
Měli jsme oba na sobě jeden velikanánský svetr a na něm bylo napsáno Unisex. Humor. Věděli jsme , že to u Junů zabere.
Jak jsi byla vždycky připravená se začít smát. Tolik radosti a moudrosti okolo tebe bylo.
Jan a jeho nenapodobitelná bytost byl jeden z našich společných pojítek.
Byla jsi mým vzorem, když jsem jako přírodovědná antropologická badatelka připlula do neznámých úžasných vod psychoterapie. Tenkrát na Palatě jsme s tebou absolvovali psychogymnastiku,. To byl objev! Tělo a mysl. Pohyb. Hudba. Inspiroval mě k tomu abych věděla, kde jsem doma. Kudy můžu pak odborně směřovat.
Mohla bych jmenovat a navlíkat celý náhrdelník našeho vzájemného proplétání. Vždycky radost, podpora, legrace, moudrost, nadhled, lehkost.
Nedávno jsme spolu přebíraly čestné členství v naší odborné společnosti .Žertovaly jsme, že už je to jasný, být čestný člen, že dobře víme , co to znamená…!
Odcházíš a máš tam jistě nachytáno vřelé uvítání. Tvůj muž, Jaroslav Skála, Jaromír Rubeš, Eda Urban, Petr Boš, Virginie Satirová, ..ale i Jan, Petr Skoumal a nekonečně dalších.
Děkuju za všechno moje milá a ať je ti tam lehce a mírumilovně.
Přestěhovala jsem se do Hostivic před krátkým časem, v roce 2019. Zakrátko nato mi volal Petr Šmolka, že tady v mé blízkosti bydlí dáma, se kterou si budu určitě rozumět, protože máme hodně společného. Stalo se… Předal mi Haniččino telefonní číslo a mail a jí stejné informace o mně a já jsem hned po našem prvním setkání opravdu měla pocit takové málokdy prožité blízkosti, dojem, že se známe již dlouho, protože máme podobné rodinné vzpomínky, společné známé, společné zážitky, příbuznou profesi a obdobný pohled na život…Zjistila jsem ještě po několika hodinách po mé první návštěvě u ní, že se usmívám. A bylo tomu tak pokaždé, protože Vaše maminka vyzařovala svou osobností, altruismem, empatií a humorem nějaký jas do duše každého, kdo jí byl nablízku. Proto měla a má tolik přátel, tolik lidí, kteří ji mají rádi. Pan doktor Šmolka měl pravdu – setkání s ní bylo velké obohacení, bez ohledu na to, že osobní setkávání měla trvat déle.
Až přejde tenhle covidový čas, plný omezení, poprosím Vás, abyste mi řekli, kde bude maminka pohřbena, abych jí mohla někdy přinést alespoň kytičku a pár kamínků, jako to nosím mým rodičům, na které také myslím celý ten čas jenom s láskou.
Bylo by mi ctí a radostí, kdybychom zůstali alespoň v nějakém kontaktu, abych věděla, jak žijí její děti a vnoučata dál…
Milá Markéto,
tyto řádky píšeme tak trochu s ostychem – na rozdíl od dlouholetých přátel Vaší maminky jsme se s ní poznali až během prezidentské kampaně, tedy zhruba před čtyřmi lety. Mezi řadou lidí známých i neznámých, kteří nám tehdy pomáhali sbírat podpisy a získávat hlasy, byla paní doktorka Junová od samého začátku zcela nepřehlédnutelná. Vstoupila do našeho života velmi rázně a my jsme jen zírali a marně přemýšleli, kde vlastně bere ten neustálý optimismus a energii. Zmínila sice, že jí účast v kampani pomáhá dostat se z těžké osobní krize po odchodu milovaného manžela, ale byla to právě ona, kdo uvnitř celého našeho týmu neustále šířila dobrou náladu a vlídnou atmosféru.
Nikdy nezapomeneme na její neodolatelný úsměv, který nezmizel ani po ošklivém zakopnutí a pádu v pasáži na Karlově náměstí. Koleno mohutně krvácelo, ale ona tvrdošíjně odmítala přivolanou sanitku a chtěla se mermomocí zúčastnit setkání dobrovolníků, na které se tak těšila. Nakonec na ošetření odjela – jak jinak než s úsměvem na rtech.
Nezapomeneme ani na příjemná posezení u paní Hany doma v Hostivicích, během nichž jsme měli možnost poznat blíže nejen Vás, ale i další členy rodiny. Na tu poslední návštěvu koncem loňského prosince jsme na její přání přijeli s oběma našimi vnuky. Kluci se nenudili ani na procházce kolem zamrzlých hostivických rybníků (byla jste jim i nám skvělou průvodkyní), ale ani později u paní Hany doma. Vaše maminka na ně evidentně udělala velký dojem: sotva jsme totiž navečer vyrazili zpět do Prahy, vyhrkl ten sedmiletý, že „paní Junová je moc sympatická paní“, což jeho starší bratr obratem potvrdil. To se u nich v případě takových „dospěláckých akcí“ stává zcela výjimečně a o paní Haně to také hodně vypovídá.
Mohli bychom v této vzpomínce pokračovat, ale slova mohou jen těžko vystihnout její úžasnou osobnost. Oba jsme moc vděčni osudu, že jsme měli možnost se s ní setkat, a že nás považovala za své přátele.
Upřímnou soustrast Vám i celé široké rodině, myslíme na Vás.
Eva a Jiří Drahošovi
Milá Markéto,
těžké je loučení s člověkem s kterým se přátelíme více než půl století. S Hankou nás nejprve spojovaly odborné zájmy, ale profesní vztah se čím dál tím více měnil na osobní, neboť jinak to ani nešlo. Nikdy nebyla jen výsostná psychoterapeutka u níž dominovaly odborné postoje. Vždycky byla autentická, opravdová a zanícená. Hlubokou osobní účastí a angažovaností bylo prodchnuto každé její jednání, ať se týkalo přátelských vztahů, profese nebo otázek celospolečenských. Hanka mně osobně a nám všem bude moc chybět.
Milá Hanko, měl jsem vás rád.
Upřímnou soustrast pozůstalým.
Milá Markéto,
lovím z paměti útržky vzpomínek. Tvoje maminka byla mojí nejoblíbenější vyučující na psychologii. Chodili jsme tehdy k ní na přednášky o psychoterapii do Toskánského paláce a na praktický seminář na Palatu. Pamatuju, jak moc mě to bavilo. Ve čtvrťáku jsem ji jako čerstvě těhotná požádala, aby mi vedla diplomku o roli psychoterapeuta ve skupinové psychoterapii. Měla jsem v úmyslu v listopadu porodit a v květnu státnicovat. A ona mi to velmi vlídně rozmluvila. Řekla, ať si v klidu užiju miminka, diplomku píšu pomalu a stánice s obhajobou o rok odložím.
A tak jsem pak za ní jezdila s Esterkou v kočárku konzultovat na Baštu Sv. Tomáše. Byla moc laskavá a podpůrná. Půjčovala mi knihy, konzultovala se mnou i po telefonu.
O víc jak 20 let později mi od Tebe přišla žádost o přátelství na facebook, kterou jsi neposílala. Malá, nesrozumitelná záhada. A pár měsíců na to jsme se sblížily za těch tajemných okolností, když Ester zemřela. Divila ses tehdy a já Ti vyprávěla, jak jsem s Esterkou v kočárku jezdila k mamince konzultovat.
Říkám si, co ty dvě asi teď spolu kují… Víme, že jsou tajemství, kterým nerozumíme, jen nás někdy silně ovanou, aniž bysme se o to mohli nějak přičinit.
Markéto, jen to vím jistě, že láska je silnější než smrt, a že když nám umře někdo milovaný, ten vztah, co jsme spolu měli, žije dál.
Milá rodino!
Sedím tady v slzách, zasažena smutnou zprávou o odchodu Hany Junové na věčnost, a přitom plna vděku za všechny krásné chvíle, které nám spolu bylo dáno prožít. Seznámily jsme se před čtyřiceti lety v Bechyni, kam přijela na letní kurs za svým mužem MIrkem, cellistou a mým „spolužákem“ ze třídy Evžena Rattaye. A protože nebylo jinde místo, dali ji na pokoj ke mně, za což nikdy nepřestanu děkovat, neboť mi to přineslo nádherné přátelství. Vždycky jsme se smíchem vzpomínaly na to, jak jsme tehdy propovídaly celou noc a já od té chvíle vždycky jen žasla nad jejím vtipem, moudrostí, sečtělostí, odbornou erudicí, skromností, vášnivým zaujetím pro život kolem ní i pochopením pro každého v jeho těžkých chvílích. Zažila jich sama dost, i proto uměla tak skvěle naslouchat a pomoci radou i objetím beze slov. Modlím se za její duši i za celou rodinu a ze srdce děkuji za to, že jsem se mohla v jejím životě čas od času mihnout a těšit se z její vzácné a vždy inspirují blízkosti….
Hanku jsem poznal nejprve jako student psychologie. Lišila se od většiny ostatních pedagogů otevřeností a přívětivostí. Jako součást přednášky o psychoterapii nám vyprávěla, jak peče bábovku, to mi utkvělo nejvíce, i když vše co říkala, bylo moudré a stojící za zapamatování. A pak po letech v Rafael institutu, kde byla vždy ochotná, když se něco dělo. Velmi pečlivě se připravovala na akce, často vyjadřovala obavu, aby vše udělala dobře a bylo patrné, jak ji záleží na tom, aby to co dělá, bylo dobře vyvážené, solidní a odpovědné. Bohužel jsem ji nezažil jako supervizorku, což mě mrzí. Hanko, pokud tam někde nahoře pečeš bábovku, schovej mi prosím kousek …
Milá Hanko, tak dlouho jsem se chystal zajet za Tebou se svými problémy – až už je pozdě. Ke všem chválám na Tvou osobnost se připojuji v celém rozměru. Přidám ale ještě jednu „maličkost“, u které jsi byla, i když jsis ji asi už nepamatovala. Ale v dějinách psychoterapie zůstane jako praktická pomůcka.
Můj houslový spolužák, pozdější člen FOK, Jaroslav Hubatka, trpěl zničující trémou. Hledal různé způsoby jak se ji zbavit i jako orchestrální hráč. Kvůli tomu se zapsal na fildu a zpromoval pod Tvým laskavým dohledem. Ve svých 60 letech skutečně obdržel titul PhD, nebo co (to není důležité), ale hlavně objevil – sice na sobě, ale určitě jsi mu pomáhala dát tomuto výzkumu štábní kulturu – jak se trémy zbavit. Zjistil, že pokud si před vchodem na podium způsobí nějakou dost výraznou bolest, psycha se na ni tak soustředí, že tréma vymizí. Řešil to tak, že se kousl do vnitřní strany úst. Což je bolest opravdu dost intenzivní. Aby tento poznatek byl potvrzen z nezávislých zdrojů, uvedl jako příklad z praxe srdečné (bolestivé) nakopnutí kolegou do kostrče v okamžiku, kdy herecký kandrdas vychází poprvé na scénu. Nevím, jak dalece jste tento poznatek probírali detailně, ale protože vznikl pod Tvým vedením, jsem Ti i za něj vděčen jménem všech kolegů, kteří na tom jsou podobně jako Jarda. O trémě také pojednávala jeho diplomová práce.
Kéž Tě za všechno co jsi pro lidstvo vykonala, odmění Pán všech věků a uvede Tě k těm, kteří už Tě předešli. Kéž se tam setkáš i s Jardou Hubatkou a může Ti ještě poděkovat za tento objev.
Srdečně
Ivan Štraus s rodinou
„Maminka Junová“ (jak ji mám i uloženu v telefonu) pro mě je a vždycky bude ztělesněním laskavosti a životní moudrosti. Byl to ten nejlaskavější člověk, kterého jsme kdy poznala, vždy inspirující, upřímná a opravdová, s velikým srdcem na dlani.
Markéto a celá rodino, myslíme na vás a všichni jsme s vámi.
Milí Markéto a Honzo,
když jsme si s vaší mámou asi před třemi týdny telefonovali, byla moc ráda, že mohla krátce před tím s Markétou otevřít všechna možná témata jejího života a její nemoci včetně domluvy, komu posílat parte… Bylo v tom smíření a pokora, přestože ona by tato velká slova nepoužila. A bylo to děsně smutné.
Víte, že byla mojí první a důležitou učitelkou v psychoterapii a postupně i velmi blízkým člověkem.
Budu se vypořádávat s tím, že už neuslyším ono „kamaráde“ s její typickou dikcí.
Upřímnou soustrast.
Karel Koblic
Hana was such a wonderful, kind, generous person. I remember meeting her over a number of years, in London and in Prague. She and Mirek were so helpful in trying to help us find our family properties in Prague from before the war, and then Hana helping us scatter our father’s ashes. She and Mirek were much beloved by my father Tom from their Ankara days. I am so sorry that lockdown prevented me from seeing her again. Condolences to all the family. Vicky
Milá Hanko, jsem vděčná, že jsme se setkaly na tomto světě a v tomto čase. Díky Darja
Milá Markéto, je mi to moc líto. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Kvůli coronaviru jsme musely s Vendulkou a Veronikou zrušit náš pravidelný „dýchánek“ a ještě začátkem ledna jsme se s Hankou těšily, že se snad zase brzy budeme moci sejít. Bohužel…
Měla jsem mámu moc ráda a moc jsem si jí vážila. To se nemělo stát. Je to moc smutné.
Cas ubieha a nevrati,co vzal. Len laska,ucta a spomienky v srdciach zostavaju. Prijmite nasu uprimnu sustrast!
Milá Hanko, je mi smutno. A chci poděkovat.
*děkuji za ta opakovaná setkání v Ráji – na SURáckých výcvicích
*za ta inspirativní a milá setkání na mnoha SURfováních
*za tvou radost a elán na Plesech psychoterapeutů (a Pavel za tanec s tebou)
*za milá lichotivá slova na adresu mých synů, když ti pomáhali likvidovat knihovnu – tolik zahřála a potěšila
*za skvělý oběd, u jehož přípravy jsme toho tolik „probraly“ a nasmály se – banánové kuřecí kari je recept už navždy spojený s tebou
*za všechno, co jsme se od tebe mohli učit
*děkuju za tvé přátelství
Markéto, myslím na tebe a celou vaši rodinu – upřímnou soustrast
Milá Hanko, moc to bolí… tolik jsme toho prožili, byla jsi pevnou součástí mého života… Vzpomínám na první naše setkání v roce 2002, kdy jsme se snažili pozvednout společenské dění v Hostivici, a po čtyři roky se setkávali – tehdy ještě i s Mirkem – na schůzkách kulturní komise města. Rychle jsme si k sobě našli cestu a zjistili, že naše vnímání světa a života je hodně podobné. Začalo moc hezké přátelství, které trvalo bezmála 20 let… Během něho jsem poznal tvé milující a široké srdce, otevřenou mysl, hlubokou moudrost a životní optimismus. A úžasný pozitivní přístup k životu, kterým jsi překonávala četné životní zkoušky, a v posledních letech i různé zdravotní trable. Moc si vážím toho, že jsem mohl být v tvé blízkosti a čerpat z tvého přátelství a tvé silné osobnosti. Vždy jsem se tak těšil na odpolední návštěvy u tebe, kde jsme nad kávou a koláčem mluvili o všem možném a čas přitom vždy tak strašně rychle utíkal… Derou se mi slzy do očí, když si uvědomím, že už žádná taková návštěva nebude, že už mi nespustíš klíč z balkonu na provázku… Milá Hanko, navždy tě budu nosit v mém srdci, máš pevné místo v mých vzpomínkách.
Měj se moc dobře tam, kde teď jsi. A prosím – drž mi tam místo, máme si toho ještě tolik co říct…
Veřejně jsem nikdy na eufonium nehrál. Kvůli Hance a pro ni jsem začal, když onemocnela. Byla můj první posluchač. Když budu někdy hrát,bude to vždycky tak trochu pro ni.
Milá duševnà sestro, chtěl bych Ti děkovat za dlhé přàtelství, za Tvoje vel’kou kultùru, za Tvoje pedagogicke šikovnost v psychoanalysu , za Tvoj humor, tvoje teplo, tvoje hudbu, Tvoje deti a jejich deti ktery ted‘ jsou naši pràtele, za Tvoje trpèstlivost s mou hroznou cestinou. Kari a ja budeme Tě pametat jako hviezda, jako pohàdka, jako píseñ.
Hanko, Hanko, i Ty? Vzácná ženo mezi mými učiteli psychoterapie, poslední z nich, ženo jediná a jedinečná, protože přes veškerou úctu jsem se před Tebou nemusel ostýchat a mohl se řadit k okruhu Tvých přátel, i Ty?
Odešla jsi záhy z rána na Bílou sobotu. Pro mne jako pro křesťana je v tom velký symbol. Ale mám-li neuměle použít metaforu starozákonní víry v téhož Hospodina, stačila jsi před svým exodem dopít čtyři sedarové poháry až do dna, až do dna … a díky za to, díky za Tvůj plodný život.
Ať Tvá empatická a přímá duše bezpečně spočine tam, kde „nebeské jest dvorstvo krásné“.
Ale stejně je to smutná zvěst.
Milá Markéto a celá rodino, tisknu ruku vám všem s vděčností za to, čím jste Hance byli. A můžete být hrdí na svou mamku a bábu. Soustrast, ano, taky svíčku jsem zapálil, ne první a jistě ani poslední v éře korony – ale úžasná bytost Hanky se jen poněkud vzdálila.
Srdečně, Kamil Kalina
Milá Markéto, tězko hledat slova útěchy.
Budu mít vaši maminku ve vzpomínkach vždy usměvavou, milou, vlídnou.
Bolí to, vím, ztrátu rodičů stále těžce rozdýchávám.
Myslím na vás a věřím, že se maminka odkusi na vás krásně usmívá, jak to uměla. Držte se. Dáša
Milá Hanko,
děkuji za vše, co jsi pro mě udělala a ani jsi o tom nevěděla… Setkání s tebou byla vždy inspirující, obohacující, nesmírně přívětivá a respektující. Jé mi nesmírně líto, že se už nepotkáme, ale vůně frézií, které jsi měla tak ráda, mi tě vždy připomene.
Pro mě navždy zůstane v srdci, bude mi chybět jeji nadhled a laskavost. Upřímnou soustrast rodině.
Milá Hano,
dlouho jsi byla pro mě legendou – paní Hana Junová, ta zářná postava české psychoterapie. Poslední snad dvě desítky let, co se známe osobně, jsi pro mě především člověk, lidský a laskavý, ano, se srdcem otevřeným. Naše setkání byla poměrně vzácná, ale každé z nich bylo opravdu vzácným setkáním, které mě vždy obohatilo. To poslední setkání, náš společný tanec při příležitosti tvého čestného členství v ČAP, bylo pro mě velkou ctí a zůstane mi v paměti navždy.
Milá Hanko,
budu na tebe ráda vzpomínat,tak jako ráda jsem se s tebou setkávala
Na jednu Hančinu větu nikdy nezapomenu. Když jsem jí vysekl poklonu, že dobře vypadá, odpověděla: „Člověče, kdybys ale věděl, jakou to dá práci.“ A, myslím, že dodala: „Je to čím dál těžší.“ To byla celá ona: shodit samu sebe vlídně, sebeironicky, přitom ne zle. Jistě, byly v tom trochu i rozpaky z poklony… Ale žádná póza, to spíš upřímnost a přímočarost.
Byl jsem její student, jezdívali jsme na její výuku na Horní Palatu (1982? 1983?) a pak, přesně od listopadových dnů 1989, začal mezi námi vztah, za který jsem jí asi nikdy dostatečně nepoděkoval. Ale možná jsme oba věděli, o co jde; to bylo hlavní. Jsou vztahy, které vás „drží“, jsou to vztahy s lidmi, kteří vám fandí, mají vás rádi, mluví o vás hezky a když druhému někdo křiví vlas, ozvou se a zastanou se vás. Když to tak s někým máte, jde se životem snáz.
Byl to mezi námi takový malý životní příspěvek jeden druhému, žádné zachraňování rozpadajícího se Československa, do kterého se pustila na psychoterapeutické konferenci v Luhačovicích, žádná podpora prezidentského kandidáta, a přece… drobná „investice“, k níž vás nikdo nenutí (ani donutit nemůže), taková obyčejná, svým způsobem „jen tak“ lehká a samozřejmá.
Nedokážu lépe poděkovat a vyprovodit Hanku na cestu tam.
Paní Hanka Junová byla pro mě odbornicí, autoritou v oboru, posléze stále více bližším člověkem a nakonec i rodinou (díky sňatku Markéty s mým bratrem Mirkem). Vzpomínky na ni u mne nutně doprovází úsměv a prožitek něčeho zajímavého:
– její výuka a pohotové zastoupení dlouho nepřítomné kolegyně jak u přednášek, tak u zkoušení v našem ročníku na FF UK ( s naším ochotným dojížděním na Palatu i ní domů)
– velká nezištnost ve sdílení zkušeností a nabízení možností ke kontaktům, setkáním atd.
– nezapomenutelná cesta z konference v Budapešti v roce 1989 nočním vlakem
– ještě nezapomenutelnější noc ze 17. na 18.11. v témže roce u Junů doma
Takto bych mohla pokračovat ještě dlouho. Vždy jsem na Hance obdivovala její velkou aktivitu, nadšení pro obor, odvahu a úsměv na tváři. Myslím v duchu na všechny její blízké a jsem ráda, že měli tento nápad se sdílením vzpomínek. Říkám si, že Hance by se to líbilo.
Milá rodino,
Já jsem znala Hanku skoro 60 let byly jsme si blízké jako sestry. Její domov na Letne a potom v Hostivicich byl pro mne druhý domov. Měla talent umožnit lidem aby se u ni cítili doma. Určitě znáte historku , ona ji ráda vykládána jak jsem ji zachránila před nepříjemným osudem když jsem ji nabídla pobyt u mně při jejím pobyte v Londýně v 1964 na psychoterpoutickém kongresu. Tam začalo naše přátelství a teď se budu muset spokojit na hezké vzpomínky spojené s Hankou.
Není to náhoda že se stala předsedkyni Etické Komise , byla nekompromisní v profesionálním chování. Dokonale znala její předměty jak psychoanalýzy tak pohybovou terapie . Byla báječná učitelka přednášela s elánem a vtipně Byla schopná snést modré z nebe pro lidi které měla ráda. Rodina pro ni byla všechno
Nemohu si představit návštěvu v Česku bez Hanky. Bude mi strašně scházet
Strašně lituji že jsem se s ni nemohla rozloučit a že ji nebudu moci doprovodi na její poslední cestě.
Prosím přijmete moji upřímnou soustrast
Lydia
Zažila jsem p.dr.Junovou na seminari tušim neverb.technik asi tak pred 25ti lety? tušim v Olomouci.Pamatuji si ji zcela presne,opravdu dama,jeji seminar živy,plny informaci a jednotlive techniky jsme spolu s kolegynemi dělaly diky jejimu vedení zcela bez tremy…..Obohaceni…..Upřimnou soustrast.
Milá Markéto a celá rodino,
děkuji za možnost rozloučit se a vzpomínat alespoň touto formou, ačkoliv těžko hledám vhodná slova. Jsem vděčná, že jsem Hanu mohla poznat. Obdivovala jsem ji nejen jako psychoterapeutku, ale především jako vzor ženskosti, bytost nesmírně mateřskou, štědrou, pečující, vlídnou, empatickou a tvořivou. Dokázala se na vše dívat z té lepší stránky. Vzpomínám, že kdysi na psychoterapeutické konferenci jeden nejmenovaný kolega pro zábavu předváděl práci s tarotovými kartami. Na kartě, znázorňující pád z věže, Hana viděla žonglující veselé klauny… Naposledy jsme se setkaly při supervizi našeho výcvikového týmu a je mi líto, že už jsem poté další příležitost k setkání nenašla. Doufám, že teď má Hana v nebi dobrou společnost a s Vodňanským si notují třeba králíky a Mirek je k tomu doprovází na čelo.
Milá Hani, jsi ve mně pořád, byly jsme si hodně blízké. Teď mi najednou chybí Tvůj hlas z telefonu… Byla jsi – a v duchu dál jsi – nejlepší kamarádka
Milá Hanko, budu parafrázovat Wericha a jeho reakci na to, jestli J.B.Show měl dlouhý nebo krátký život. Horníček tehdy (předscény OD) opáčil, že dlouhý život ( 94 let). A Werich to komentoval slovy: „J.B.Show tady mohl být ještě dalších 120 let a pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celým globusu žije mnoho 30letých, kteří tady už 485 let být nemusí.“ Ty jsi jak ten Show – pořád bys měla co říct. Vzpomínám si na naše hovory o našich dcerách, jak nás neustále vychovávají a jak s nimi vyjít opravdu není lehké. Nebo jak jsi mne neustále podporovala, když se mnou život točil. Takto Tě mám a stále budu mít v paměti, jen další prostor pro naše povídání na jiná témata ( a že jich neustále bylo dost) nám už nebyl dopřán. Je mi to líto. „Zemřít znamená připojit se k většině“ – tak jako jsi tady byla mezi těmi všemi, co Tě i nyní mají rádi, věřím, že v té většině nalezneš i ty, kteří Tě měli tady rádi, odešli sice dřív, ale nyní jsi opět mezi svými.
Blanka Čepická
Múdra a láskavá žena.
Milá Hanko, mám na Tebe více vzpomínek, ale napíšu jednu pocházející z dob mého dětství, utkvěla mi nějakým záhadným způsobem velmi jasně v paměti.
Když se narodila má sestra Markéta, bylo mi devět let a doma nás už bylo tedy sedm dětí. Pravděpodobně se už náš táta coby violista amatér dal s Mirousem (Tvým mužem) a dalšími členy kvarteta HOPAKAJU dohromady, psal se rok 1965. Jednu neděli brzy poté, co maminka dorazila s miminkem z porodnice, oznámili rodiče, že jsme v neděli pozváni k Junům na oběd. Šli jsme k nim na Baštu sv. Jiří, což bylo kousek pěšky, vezli kočárek s Markétkou a byli vřele přivítáni. Byla prostřena krásná tabule a pamatuji si ten pocit slavnostnosti. Během jídla jsme se chodili koukat z okna na kočárek se spícím miminem, to byl úkol nás starších sourozenců. Z této návštěvy se mi uchoval jasný pocit vřelosti a přátelství. Ale až po mnoha letech mi došlo i to, jaká oběť a velkorysé gesto to bylo ze strany hostitelky, pozvat si devítičlennou rodinu k svátečnímu obědu. Tak Ti nyní děkuji, Hanko, a věřím, že máš nyní bohatě prostřený stůl na věčnosti.
Martina Hošková, roz. Kaplanová
Hodně jste mě naučila. O psychoterapii, psychogymnastice, o etice. O úctě a laskavosti k lidem. O lásce k pravdě. O radosti ze života. Jsem vděčná za čas, který jsem s Vámi mohla strávit. Díky.
Irena Sgallová
Mila Hanicko,byla jsi pro nas vsechny slunicko,opora,nezdolna optimistka a cela rodina Humpliku te milovala.Budes tu vsem tak chybet……
Milá rodino,
děkuji za veškerou péči, kterou jste Hance dali.
Vzpomínám na ni. Když už byla nemocná, tak jsme si hodně telefonovaly. Říkala mi, že už by mohla zavřít dveře, že cítí smír. Že měla ten život plný a naplněný, je za ní kus práce a že i „občas také někomu pomohla“. Má tři pravnoučata, 50 let se svým mužským, krásnou milující a milovanou rodinu.
Vážím si ji jako člověka i jako psychoterapeutku, supervizorku, vážím si její úctu k etice. Pro její terapeutickou práci byla typická otázka, netvrdila, že ví, ptala se a ptala se empaticky. Měla mnoho odborných a přátelských kontaktů i mezi zahraničními odborníky. Mám od ní ještě na stroji psaná pojednání „Přednosti a úskalí nonverbálního chování pro psychoterapeuta“. Kapitola o psychogymnastice končí pro ni typickými slovy: „…uvědomujeme si, jak je těžké hodnotit objektivně práci, kterou člověk vytvářel, ve kterou věří a kterou má rád.“
Hanka měla a má spousta přátel. Uměla se svou laskavostí a vstřícností přiblížit k lidem a být jim věrná. Ráda se smála, milovala hudbu. Sblížila se i s lidmi v místě posledního bydliště, v Hostivicích. V posledních letech tam organizovala psychoterapeutické přednášky. Přednášejícího však vzala nejdříve k sobě domů na kafe a po přednášce na oběd.
Rafael institut byl pro ni velmi důležitý, ztělesňoval její rodinné židovské trauma, její zájem o dění ve společnosti. Hlavně byla v Rafaelu důležitá, jako vstřícná a vzácná kolegyně.
Při našich osobních rozhovorech se vždy vracela k uprchlíkům a jejich osudům. Nic jí nebylo lhostejné.
Byla obětavá přítelkyně, ochotná kdykoliv přispěchat na pomoc.
Mám ji jako dobrou a vzácnou vzpomínku.
Věra Roubalová
Drazi,zastavilo se mi na chvilku srdce.Hani byla mou velkou oporou ve chvilich meho velkeho hoře po tragickem umrti me drahe dcery.Jeji optimismus a nezny humor mi bude chybet.Jsem s vami.Jiřina Rattayova
Byla úžasná. Od chvíle.kdy jsem ji v roce 1960 potkal poprvé, do poslední doby. Bude se mi po Tobě stýskat, budeš tu moc chybět. Radkin
Milá Markétko,
zpráva o odchodu tvé maminky mne velmi zaskočila a zasáhla. Zároveň vím, jak mnohonásobně těžší ztráta to musí být pro tebe a tvé nejbližší. Hanka bude trvale přítomna v mých vzpomínkách jako důležitá osoba, která ovlivňovala mnohé moje (a nejen moje) osobní i profesní postoje a jsem ji za to velmi vděčná.
Myslím na tebe i všechny blízké.
Vendula Junková
Když jsem před deseti lety převzal nelehký úkol sestavit učebnici o etických problémech v psychologii, první, na koho jsem se obrátil s prosbou o příspěvek, byla právě Hanka Junová. Znal jsem ji jako svou učitelku i lektorku v psychoterapeutickém výcviku, a proto jsem věděl, že ona je ta pravá osobnost, která má právo se k etickým otázkám vyjadřovat. Byla totiž celý život slušným člověkem a samozřejmě i významným odborníkem. A mně bude chybět – a možná především – i jako přítel.
Milá Markéto a celá Vaše velká rodino,
nějak mi nedochází, že už nebudu mít kam chodit pro sůl a vajíčka až mi dojdou. Nezeptám se, co si Hanka myslí třeba o tom novým vlakovým nádraží. Zbyněk už nebude Hance povolovat kompoty. Neuvidím spouštět se košík z vedlejšího balkónu. Nepřijede už asi ani Lídynka. A je toho mnohem víc…..
Je nám to moc a moc líto. Ale furt tomu nevěřím. Vždyť jsem jí ještě před pár týdny natírala záda Voltarenem.
Přijměte upřímnou soustrast.
Regi, Zbyněk a holky